František Serafínský Procházka
,Te Deum laudamus‘ z chrámů temení, na náměstí stojí černé lešení. A jde ortel za ortelem v pláč a žal, bez odplaty pánbůh viny nenechal.
Biřiců se rozletělo na sta hejn, v předu jede nejprvnější Lichtenštejn. Také doktor Jesenius v léčku pad, hrozným trestem měl svou zradu odpykat.
Na to se rád jistě každý podívá: ,Jazyk týlem buď mu tažen za živa, hříšné tělo s duší hříšnou čtvrceno, nad silnice mimo město vztyčeno.‘
Ale doktor přímluvčích měl mocných dost, nebude zle o zmírnění, o milost. A již k Vídni prosebníci spěchají, audience v pravou chvíli vyčkají.
Dvou císařů lékař pro své umění zlaté řetězy měl v přízně znamení. Slávu jeho Vratislav zná do slova, Vitemberk i staroslavná Padova.
A co napsal učenosti v traktátech, perlou jest ho učinilo skvělou Čech. Byla tedy v pořízení naděje, a snad krve nepoteče krůpěje. –
„Bůh jest nejvýš milosrdný,“ císař děl, „také svojim nepřátelům odpouštěl. Milosti buď tedy jemu důkaz dán: kus jazyka buď mu jenom uřezán.
Hlava sťata, a co k tomu náleží, i s jazykem vystrčena na věži. Tělo v pytli vyveze se za bránu, na koly tam rozestrká po ránu.
Chápete snad veliké ty rozdíly? A teď, páni, zdrávi jste se vrátili.“ Děkovali prosebníci velice, k Praze nazpět ujížděli záříce.
Inu, není nad protekce zlatý most, my jí vždycky měli všude dost a dost. Tím se nejvíc na tom světě dokáže, a vše běží zlehka, jak když namaže.
Cookies on Poetry Cove