Meč všebojec.

V mostě pražském – žádný tlach – od věže až k věži meč prý strašný, zbojců strach, po staletí leží.

Nad ním duní chodců krok, pod ním šumné řeky tok do dálavy běží. Jílec jeden drahokam

v Staré město míří, čepel jako blesku plam v hruď se Hradčan šíří, pohanů jím krotil vztek

Roland, Bruncvík silný rek, nebo svatý Jiří. Trůnu chrání vznešenost ocel jeho křepký,

by jen jímal čest a ctnost trůnu loket hebký, ale jílec k ráně pne na ty naše prodajné

a zotročilé lebky. Dobrá báje, věř jí, věř, kdo chceš, Čechu, směle: proto trčí v noční šeř

Hradčan štíty stmělé, proto prestol pust a chud a ty ještě doposud máš své čelo celé.

Slyšel meč ten mnohý hlas, strašné přežil vřavy, po něm dusal Maradas s žoldáků svých davy,

po něm mnohý lačný rab v plný přitáh’ do Čech žlab s cizáckými mravy. Přitáh’, vytáh’ – jakýž div –

s vozy zlata, nachu, zvedla se jen s českých niv za ním mračna prachu – avšak věru pro nás žel,

tvůj že skvost on nenašel, divotvorný brachu! Můžem’ nyní ruce v klín sníti sen tvůj velký,

že přec jeden vlasti syn najde hrob tvůj mělký, že tě vztyčí v jeden ráz, našim bědám zlomí vaz...

Zatím lovme lelky. – Vratkou patou tvoji plec třeme dál jen chabi, že nás spasí růženec,

který šepcem slabí. Och, jak sluší našim rtům vzdechy k němým patronům, vědí – staré baby!...

Lež tu, brachu, lež tu, lež, kamž se časy děly! Drahokam tvůj za veteš dnes by židé měli,

jiní pak tvou ocelí ve zdraví a veselí hřbety by nám dřeli. V naše půtky, v naši seč

o jiné vím zbrani, v ústech našich naše řeč, vůle k činům v dlani, dvojice té světlý lesk

jako palný Boží blesk naše vrahy zraní. Počkáš, reku ospalý, jak ti v hruď to vběhne,

až v ty svaté zápaly Čech své srdce zžehne, hlavy dolů! z plných plic v roje svojich pijavic

až tvým heslem šlehne!