LIST.

Pár let krátkých jako mžiky, ani nevím, že kdys byla, ani nevím, zapomínám, že jste byla moje milá.

Ani nevím, kolik hvězd jsem natrhal vám s nebe stromu jako švestek a co básní potřeštěných napsal k tomu.

Za cukrovar chodili jsme podél té zdi bílé, víte, za zeď pak Vám bloudívaly oči Vaše roztržité.

Eda správcův, technik z Prahy, v cyklistické modré čapce z flobertky tam, jak den dlouhý, na kaštanech střílel vrabce.

Vrabce střílel a Vás trefil – vzpomínám si na to, běda, – potom s Vámi na procházky chodit začal technik Eda.

Šílel jsem, už nevím ani, co jsem tenkrát rozhod’ nutně, ba i tklivou elegii jsem vám potom poslal smutně.

Pár let krátkých, no, je k smíchu, co se tenkrát všecko dálo, vzpomínek pár vyvětraných z toho zbylo, jen tak málo!

A jsme šťastni, každý jinak, ale oba tloustnem k staru, já z těch veršů, milostpaní, a Vy z toho cukrovaru.