Vichřice práskla v sivý dub,
jenž doubravy byl králem,
snad byl to signál na odstup,
a strom již padal málem.
Haluz mu klesla do mechu
a sčísla nízké smrčí,
však vzpjal se hned a k oddechu
zas čelem v mraku trčí.
Jen čerstvá rána bělá se,
ta do hluboka vjela,
a lesem šept jde v ohlase:
už padne brzo zcela.
Je třeba zavčas uvážit
a obhlídnout se v kole,
neb nejvyšší tu musí být
a pod ním nižší dole.
Cíl, kam by trefil hromů vztek
i pocel jitřních svitů,
skrýš šplhajících veverek
a hladných parasitů.
Hned je tu špaček advokát
a zkoumá preventivně,
zobákem začne míru brát
stromečkům uvnitř i vně.
Ten bouček hrdý při rokli
by králem moh’ být nově,
je vláhou stále podmoklý
a roste vývojově.
I bříza onde velice
ční nad vše v lepém vidu,
má suverenní ambice
a poesii lidu.
Tak lesem slyšet hovory,
i ježek divnou mele:
„Když Mojžíš zašel na hory,
je nastoleno tele.“
Sny o růstu, ne o pádu
sní dub však beze změny
na žhavé zlato západu
jak titán vykreslený.