Celý svět je v nich, i strom i skála,
ranní slunce z hlubiny jich sálá,
večer měsíčný a plný hvězd
plá z nich též, když skanou podél cest
na trav stébla, na lupenů řasy,
na kříž v poli, na prohnuté klasy,
ptákům do hnizd, na zavřený květ,
na pahýl, jenž počal trouchnivět.
Slzy nebe, co se ve vás skrývá?
Život – vše, co prahlo, kvete, zpívá. –
Šťasten jsi, když tobě na tváři
též jich démant čistý zazáří.
Vždycky zkvítá po nich znova žití,
vždycky z nich jen soucitu zář svítí
nebo lítosti. – Však duše zas
vzletí po nich v nebes modrojas.
Hroby zarostou a s nimi boly,
viny hrot je zlomen jimi vpoly,
bída před soucitem prchá z daleka...
Slzy nebe jsou jak slzy člověka.