Na hradčanské věži
černé mračno leží.
Není mrak, to černí ptáci, –
rozeznáš je stěží.
A nejsou ptáci,
pohleď z uličky,
jsou to černé, mladé, staré
římské kletbičky.
Povědomi cíle
přelítli co chvíle
přes hory a přes jezera
daleké ty míle.
Po střechách, římsách,
křížích na špici
tři sta let již trousí tady
všichni v směsici.
Krá, krá, krá zní shůry
do slunce i chmury,
přehluší a převýskají
i andělské kůry.
Do svateb, plesů,
v smutek náš i kvas
pořád stejně pronikavě
zaléhá ten hlas.
Chceš-li ty mne míti
ve svatebním kvítí,
můj synečku, oni ptáci
nesmějí tam býti.
Holoubek bílý
ten ať se tam stkví!
Jen se neboj karabinky,
synku bláhový!