Z koruny Páně trn je vsazen
v tvém čele, zářný symbole,
ten nikdy, nikdy nebyl zrazen
v trpícím českém údole.
Trnovou cestu prostou kvítí
zřídka kdy radost osvěží,
je spravedlivo růže míti,
jež k trnu vždycky náleží.
Teď vlají, vichr bělorudý,
ty slavné růže toužené,
plno jich vzroste z každé hrudy
jak ohňového plamene.
Než kterou hlavu čekáš dlouze
pod sedmi klíči v komoře,
ta nepřijde již tvojí touze,
a vzdáš se touhy bez hoře.
Snad ruka tebe jen se dotkne
v nového řádu výraze,
a trn tvůj obrazně jen protkne
dlaň onu v slavné přísaze,
jak za fanfár a kotlů hřmění
na svatý kodex v Remeši
král přisliboval v rozechvění,
že proti vlasti nezhřeší.
Pak slavněji nám musí kvésti
květ lilií tvých spanilý,
až jednota nám vrátí k štěstí,
co věky v tebe vtělily.