František Serafínský Procházka
Ano, dám vlasti pro radost zrn zlatých kolik centů, však ještě mi jich zbude dost tam na San Sakramentu.
Není to fáma nejistá a jenom prachu mraky, co svede kterýs houslista, to dovedu já taky.
Tož ano, zakuhýkal sejc v radostném pro mne tóně, to zlatý důl mně, umřev strejc odkázal v Arizóně.
Bez dlouhých tedy orací, pryč mecenášskou pósu, milion dávám v nadaci pro vědu, verš i prósu.
Muž liberálních názorů vděk zůstaví vždy Kristu, nechci mít pomník z mramoru, ni v Pantheoně bystu.
Jediná starost: najít sbor, jenž znal by peníz chovat, štědroty mojí věčný vzor důkladně ošetřovat.
Bude-li dosť hlav dokola, pak rozum bude jistý, a bude řádná kontrola a výsledek vždy čistý.
Řekl jsem a tak udělal pomáhaje si z nouze a základ svůj jsem moudře dal pod klíče na rathouze.
Ať běží rok a utíká, řádně se platí dáňka, však jednou ať je veliká u mého žlabu sháňka.
Umění pravé ovoce musí se vynést na den, ač úkol při tom porotce nikterak není snaden.
Nestojíť u nás za grešli dramata, prósa, básně, kdyby se porotci nesešli, věděl bys houby vlastně.
Však jsou-li jaké překážky, uchazeč hned se doví, a nešetří své podrážky umělec opravdový.
A má-li pár dcer na vdaní, své soky všecky skácí – to dává ovšem bez ptaní kvalitu každé práci.
A k tomu ještě píše-li do novin – fít, si pískne, o pánech dřív, by věděli, půl roku chválu tiskne.
Klikaté kliky na stranu, instance musí změknout, v morálky takém průvanu osobní choutkou fleknout.
Jen tak mé krásné zřízení vznětů je mnohých látka, a opravdové umění nepřijde nikdy zkrátka.
Cookies on Poetry Cove