Ó, kliko, zdráva buď i tvoje silná vláda,
tím silnější, čím zjev tvůj zastkvívá se výše!
Ne darmo smrtelník tě ve svou ruku vkládá
jsa tolik malinký v své jindy příkré pýše.
Jen vytrvalost chceš, když marně cvakla’s jednou,
nechť po druhé tě oči prosebníka zhlednou,
a po druhé když cvakneš bez všech úspěchů,
dáš jistě po třetí mu ždanou útěchu.
V tak různých podobách se stkvíš a blýskáš všady,
u dveří biskupa i u mecena dveří.
Má úsměv na tváři, kdo dříve pískal hlady,
když v znamení tvém jedná, doufá, pevně věří.
Jsi v žití kormidlem i busolou a veslem,
v kýžený přístav se tvým každý vjede heslem,
a nepřítel tvůj, samotář a škarohlíd
je ztracen na věky, tvůj nechrání ho štít.
Dřív mozek v schopnosti a duch na váze platil,
dnes tebe vidím jen, ó kliko všemohoucí,
jak trčíš v kroky nám, – bloud, půl jsem žití ztratil
se nekoře ti, kliko, s oddaností vroucí.
Již kaji se, zní proto nadšené mé pění
dnes k chvále tvé jen, ale pro kritika není,
leč nemá-li tě taktéž ohmatanou plát
i u svých zavřených a nepřístupných vrat.
Sviť dlaní leštěna a nepolam se, běda!
Byť leckdo, na oko jen, zhrdal tebou zjevně,
přec v sklonu pokorném tvou záštitu si hledá
a se sokem se střetá na prahu tvém hněvně.
Tvou chválu vyjásal jsem, hleď, z nevěrce věřím,
neb za honorář dnešní pěkně povečeřím
tvou zásluhou – tož dík ti šeptá povzňatá
má duše skeptická, ó kliko klikatá!