Je staré šeré zákoutí,
tam zpívají jen kohouti,
tam gotické klepadlo visí.
Kdo ťukal jím „otevřte!“ kdysi?
Kov zrezivělý pozvedám,
ťuk, ťuk, zda slyšíte vy tam!
Nic nehne se za vrátní temnou,
a není, kdo mluvil by se mnou.
Ó, vím, kam vede klenutí,
a vzpomínka mne přinutí
si vykouzlit obrázek živý:
Hle, krvavý jezdec tu divý
od Bílé hory, krev a prach,
a na klepadlo bouřně sáh.
Buch, buch... je teď skončiti kvasy.
Kdo prohrál, jen útěk ho spasí!
A rozlítly se vrátně v ráz.
Král prvý, za ním králka záz –
zní tepoty podkov a klení...
Tou chodbou se království smění. –
Stín vidím šeré postavy,
zas číhá jezdec krvavý,
by klepadlo popadl k ráně
a na poplach udeřil v bráně.
Zlo vrací se, jest mnoho cest
pro lačnost lupu, klam a lest.
Jen jediný prostředek k štěstí:
klepadlo k srdci musí vésti
pro ruce těch, jež deptal pych,
pro život znovuzrozených,
pro snažení včelího úle
a pro slovo jednotné vůle.