Juž dávno zvyk' jsem bez závisti,
jak padá, vidět svadlé listí
mých snův a zlatých nadějí,
jež podzim vždycky jako maní
s haluzí trhá mraznou dlaní
a pohřbí sněhu závějí.
Juž dávno zvyk' jsem štěstí v záři
u jiných hledat s klidnou tváří
a třeba Ódu na ně psát.
Než, vidím-li, jak za svým pluhem
jde oráč klidně v znoji tuhém,
tu k práci svojí sednu rád.
A semeno, jež hustě padá
z mozolné ruky v dlouhá lada,
i mých je tužeb semenem,
a klidně čekám, zda se zvedne
klas aspoň z černé hroudy jedné
ušetřen ledu čeřenem.
Kolikrát sníh jej stiskne v zimě,
kolikrát parna mdlící břímě
vzrůst jeho zcela popálí:
sít budu znova, znova věřit,
že z východu se počne šeřit
přec jiskřivými opály.
Ať ve práci té mezi zpěvy
sníh ve vlasech se maní zjeví
života pěvci v podletě,
tu chvilku k hrobu ještě může
dál doufat v plné, rudé růže,
jichž neutrhl na světě.
Dál doufat může, myslit, hledat,
se těšiti a ruce zvedat,
smích na rtech, o štěstí jen pět:
však naděj v kvítí, jež chtěl míti,
z mohyly jeho přece svítí;
z ní, z jeho srdce vzroste květ.