Jsou podezřelí orlové,
milenci slunné výsoty,
když touží dolů, do prachu,
do ulic, rynků, za ploty,
když sobě steskne na horách
jich srdce zvolna ustydlé
po lidských očí údivu
a v zlaté kleci po bidle.
Jsou k pláči vzduchu králové,
již se složenou perutí
zornicí pyšně blyštíce
na hřádě sedí bez hnutí;
sen oblak již je dosněný,
ni touha juž nic neříká,
než aby zítra k obědu
zas měli svého králíka.
A davy stanou okolo,
professor třídě vysvětlí,
kolik stop měří peruti
a kam by tryskem dolétly –
však otevři klec dokořán,
strop strhni, slunci vzhořeti
dej na korunce králům. Hoj!...
– ti jakživi už nevzletí.