Když jásot Prahy vlastmi chvěl
a barvy praporů vlály,
Ty’s v ústraní svém dotrpěl
a znikl v záhrobní dáli.
Však vím, Ty’s národ slyšel svůj
i potom, slyšíš ho stále,
jak dbalý Tvého: „Pevně stůj!“
je roven žulové skále.
Jak zemí duní jeho krok
jednotným úderem k cíli,
jak ztěsna kráčí k boku bok
armáda národní síly.
Ty’s pomáhal jí srdce vznést,
o mužné zpíval’s jí pýše,
o tom, co čestná touha jest
se všech stran po volné líše.
Když doma: já pán, moje žeň,
té dlužno vítězstvím získat,
ne s planým smírem na roveň
zbojníku pravici stiskat!
To Tvůj je odkaz, písní Tvých,
nad rakví Tvou se k nim známe –
a třeba něm Ty spíš a tich,
my v duších živy je máme.
Prapory všecky přes Tvůj rov
se kloní na počest tesknou –
Tvých písní zvučí dále kov,
tisícův zraky se lesknou...