František Serafínský Procházka
To bylo pondělí sváteční v prozlátlé záři sluneční, k podzimní slávě uchystané pondělí, jakého jsme nikdy neměli.
Připravovali jsme je přes sto let vteřinu k vteřině. Palacký v budoucnu je zhléd v uskutečnitelné vidině,
Havlíček v krvavých spárech saně umřel za ně. A básníci věrní, ne z rodu třtin, čekali, volali čin.
Poněvadž jsme chtěli ven z prokletí, musilo přijíti nové století tekoucí krve, smrti a hrůzy, v němž pondělí ono uzrálo,
když právo při svou vyhrálo. Tenkrát, ó, tenkrát měli jsme taneční chůzi, náručí každého objímající a pravici tisknoucí pravici
občan občanu, člověk člověku. Zapadly hrůzy v daleku i hladové časy. Oči jasné se nám jiskřily,
když Prahu svou jsme čistili a trojbarvou stuhou jí zapletli vlasy. Byli jsme svoji, svá země, svá práce, a nebylo nám zrádce.
To bylo pro tu krev, naši krev z dálek tří světových stran, z gigantických válek, jež volala a tekouc o vítězství zpívala.
Veliká byla její cena: nebyla ještě otrácena. Jedno jsme byli, jak národ má být, a svobodný lid.
Snad aby ses ani neohlíd, národe můj, vzpomínky zavrh? Vyhrnují nových scén opony apoštolé noví tvoříce nové zákony,
ty špatné vespod a horší a horší navrch, jak nutno volnosti své upotřebit a národem nebýt. Ó ne, my neslyšíme, duch odboje nevyvál
nám z duší. Krok náš půjde dál bratříků krokem proti všem. Ne jinak, tak to chcem: Výš, ještě výš a k sobě blíž
svůj národ a svou říš!
Cookies on Poetry Cove