JEČMÍNEK.

Přijel baron bez baronky zase na týden, nudou zívá v němém parku a ne z nudy ven.

Moh’ mít lesy s pěknou zvěří, však hned z kadetky zvěř i lesy, všecko snědly jemu baletky.

V nedohledno klasy zrají vůkol do dálky, podvečerním tichem hrají ptačí cymbálky.

Švadlí Cilka v tom se kmitla jemu pamětí, hodinku jí, až se setmí, pěknou zasvětí.

Však je radna opatrnost, dům sic v ústraní, ale pořád oči k němu strejci mazaní.

A pan baron hlavu v dlani smejšlí, chudinka! – – Na druhý den hejtman káže: hledat Ječmínka!

Baron – hejtman, ruka ruku jistě umyje, až se chvilka u švadlenky sladce zabije.

Strejci musí hledat v polích, najdou hospodu, baron cestou nesetká se s nikým v nehodu.

V nedohledno klasy zrají vůkol do dálky, podvečerním tichem hrají ptačí cymbálky.

Jako černá šmouha dlouhá polní pěšinou s obušky již strejci ze vsi potichoučku jdou.

Za kovárnu k boží muce za pastoušku dál, na tří silnic křižovatce hostinec kde stál.

Zase rada dlouhá, dlouhá, až tu k posledu prál náš táta: „Jiného jsem než vy náhledu.

Nač zde bloumat, kde nic není? Já vás povedu! Jiného jsem než vy všichni, jářku, náhledu.“

Sukovici pevně stiskl, jemu rychtář v sled, do vesnice opatrně vrátili se hned.

Potichounku k domku švadlí, jenž tmou zalitý, za Ječmínkem sem se kradli právem visity.

Pst! Hle, vrátka nezavřena, a zde, jejda, ou, paprsek se prýští světla v okně skulinou!

Na dvéře se zabušilo jednou, dvakrát, zas, plamínek hned v okenici, jakby sfoukl, zhas’.

Do seknice vpadli, bili hlava, nehlava. Potmě byla baronská to hezká zábava.

Ječmínka sic nechytili, uklouzl jim dál, ale tenkrát čakan tátův fik sem, fik tam hrál,

a tak vím, proč Cilku švadlí, ač jste ji měl rád, nemoh’ jste mi, táto milý, za maminku dát.