Jarní duetto.

Oschla jsi již, lícho moje, stvrdlá kyne pluhu prsť – nuže tecte s čela znoje na zrno, jímž metá hrsť.

Aby vzešlo, liják potu, při němž v hrdle tichne zpěv, musí tepen za klokotu vzbudit staré země krev.

– Vidím tě s výše, kamž tryskám střelou, vidím tě, oráči, vidím tvůj znoj. Od věků chodíš tak brázdou stmělou, kalený pluh tvoje jediná zbroj.

A přec jím vítězíš ve válce žití líp nežli mečem, jejžto krev třísní. Čím proti němu jsou živlové lítí? Proto se dívám, proto ti zpívám

ku práci jásavou písní. – Hlouběj’, pluhu, z mojich pěstí ryj se v brázdu! Ryješ chléb! Nechvěj se, že to tam chřestí...

Jsou to kosti, starý střep... Hloub, jen hloub! – Ty nechceš vzdorem? Půjde to, jen zkus to, zkus! Ne. – Aj rozumíš mi skorem,

žes’ tu vyryl zlata kus. – Zapadlá sláva, bronzové zdoby zpod pluhu blýskají u nohou tvých, k životu znova otvíráš hroby,

duchové dědů tvých vstávají z nich. Dám jim svá křídla, ať vytrysknou vzhůru, kde starý Perun své zapomněl blesky. ,Dej nám je,‘ řeknou, ,na cizáckou stvůru...‘

a již to lítá, a již to kmitá, vítězný starý duch český. Líbám tě, ty starý střepe. jenž jsi choval dědů prach.

Nenadarmo ze tmy slepé pluh tě vyryl v jitřní nach. Již to vím, co’s ještě skrýval v dutině své po sta let:

vzdor a sílu, odpor – příval, jenž teď val se znovu v svět. – Nastav mi čelo, oráči reku, nového slunce ti přináším svit,

pozdravy slavné nového věku, jež svými křídly jsem u nebe chyt’: Jak pluhu ocel též ocel jest čela, v myšlénce ceny své vzdorně jen křísni.

Vyletí jiskra, vzplane vlasť celá... Proto se dívám, proto ti zpívám ku práci jásavou písní. –