V barbarské zemi co by bylo
než barbarská též kultura,
a u mne nic ji nezachrání,
ni poetická sakura.
Já přes moře se dívám v dálku
za květované záclonky
a intimní čtu v srdcích touhy
nejedné mladé Japonky.
Maluje čápy na paravent
a na tvář sobě růžičky
a promenádou oči klopíc
v plastiku táhne sukničky.
Ale zpod víček jen to šlehne,
nic rychleji tak neběží,
a tajný pohled trefí vždycky
onoho, jemuž náleží.
Pro drobný flirt jí student stačí
v zeleném hladkém kimoně,
a je-li bratránek, tož k tomu
zhubičkován je v zácloně.
Však vážnější cit ukládá jí
též vážněj myslit v životě,
a tohle platí v Nagasaki
tak jako v městě Kiotě.
Samuraj* je to s ostruhami,
přišitý k žlutým výložkám,
pohledem jeho srdce jihnou
i pochovaným nebožkám.
A ještě vážněj, pravda jistá,
cit lásky plane bez meze,
když v Lohengrinu tenorista
až na cis vzhůru vyleze.
A nejvážněji když to přijde,
dá, co jí zbylo, ve spoustu
za dům neb za dva u oltáře
pak plešatému buržoustu.
Ne, ne, mně nijak nelíbí se
už déle nežli od lonska
Mabučim v básních opěvaná
ta mladá láska japonská.