IX.

Zabuch’ okno král, a mrak zakalil mu čelo, zrak: „Složte zbraně k nohám králi!“ Sedláci ni hnutí, stáli.

„Teda jiné víno načnem’,“ a blesk švihl očí mračnem. „Kocar dejte sem v té chvíli!“ Panoši dva přiskočili.

„Nebojte se, páni milí, dali jste mi, co jsem chtěl, svoje lány hnědé prsti, nedohledné v šíř i dél,

daně, chlapce, vše mám v hrsti. Bude třeba moudré správy řídit vše to nádrabí, povinnosti spojit s právy,

by vše jako v hedvábí pěkně hrálo, šustilo, a nic chybno nebylo. Zrno včas být musí v poli

zaseto a zvláčeno, napřed králi, uzrálo-li, sečeno a sváženo. Tisíc rukou každé chvíle

aby v pilném zápolu při určeném bylo díle bez odporu pospolu, poslušno a pracovito

vůkol z každé dědiny: mlat by vydal zlaté žito bez sněti a zadiny, aby koně grošovaté

pěkně králi do chutě do hamatných vozů vpjaté nesly se jak labutě na přípřeže, pro sůl, klády,

vápno, kámen, do polí dle rozkazů nové vlády, ať je pošle kamkoli. Aby lid žil v oddanosti,

dáňka řádně chodila, v úctě byli krále hosti, rozvernost se krotila, byste ve mně měli otce,

vzdornost pryč a neláska, zkrátka všecko by šlo krotce, jak když bičem zapráská. No, a k tomu, co to věcí!

mnoho hlav je třeba přeci, řídit, velet, strkat vpřed, poslouchat i poroučet. A vy tuhle nejpřednější

dědin mých jste rychtáři, znáte zem i lidi zdejší, z vás by byli šafáři!“ Třicet pět se hnulo v davu,

stařeček jen svěsil hlavu. „Darmo pranic, toť se ví, a váš král je dobrotivý, z dobroty své nesleví:

zůstanou vám vaše nivy, mějte si je nezkráceně, dávám vám je v daru jméně nečekaje od vás díků,

selských svojich svobodníků.“ Třicet pět se zachvělo, na tvářích jim jasnělo, stařeček jen hořkým vzdechem

královských těch slov byl echem. „Nuže, milí sedláci, – a vy stranou, vojáci, – shodli jsme se, předpokládám.

Zůstanete obcí v čele, krom svého nic na práci, leda to jen od vás žádám, že dbát bude každý z vás,

vrchní můj co naporučí, aby bylo ráz na ráz provedeno pílí ručí. Chlácholit a mírnit vzdor,

za krále se modlit zvroucna, poddaných budete vzor zpočátku i do budoucna. Ostatní se podá maně. –

A tak tedy složte zbraně!“ Ustoupili ozbrojenci. Volni stáli rychtáři, navnadění povýšenci,

vyvolení šafáři, náhle, bez námahy zkrotlí obráncové volných hrud, uhasíná, hasne, dotlí

na tvářích jim plamen – stud. Z řady jeden, druhý, třetí, chystá se již bez hoře složit mečík v pentlí změti

králi k nohám v pokoře, ale král jim rukou kyne: „tam v kout hod’te rzivé smetí, zbraně dám vám za ně jiné,“

hvizdl opět v rozmaru, a hned pážat hejno tu je, šestatřicet kocarů nese, řadou rozděluje.

Do tvrda to spleteny konopné jsou prameny jako dráty železné na kocary vítězné;

shora tlusté, dolů tenčí na kratinkém toporu bitém cvoky, lepém zvenčí: Právo v novém úboru.

„Moje žezlo, vaše žezla,“ smál se král a bičem švih’, „pokoj hned, kde ta se svezla. Berte, všecka moudrost v nich!“

Třicet pět jich vzalo úřad za čest svoji ono ráno, třicet pět ctí jako kuřat bylo tehdy zařezáno.

Nikdo, by si neškodil, králi ve tvář nehodil poroby znak v hrdém vzdoru, byť se bičů na toporu

signa leskla přibitá: štítek ověnčený stvoly, na něm ražba značitá běloušů dvou v modrém poli.

Ozval se jen stařeček, přijmout bič se tvrdě brání: „Divné setí komus v děk zasel jsi dnes bez orání:

spor a závist v ňader skrýš, mstu a vzdor a proklínání, samý koukol, žádnou rýž –. Nedočkám se zrn těch zrání,

ale ty žeň vezmeš svou. Než se nadáš, pěkně vzroste, a svůj díl si odnesou cizáčtí i tvoji hosté.

Srdce lidu raněné, k odvetě byť na čas zmdlelo, ochladlo a zlhostejnělo, nikdy nezapomene.“

Neslyšel král, v rozhovoru s Cizincem se jaře smál: „Jakby se mne svalil horu! Ani jsem se nenadál,

že tak snadno páru pichy třapce připnu na kožichy.“ Sami zbyli v síni juž, zbrojnoši i selská druž

klaníce se vyšli v hloučku šlapajíce polehoučku. Na kováře v tom král vzpomněl. „Uvidíme, jak se poměl

milý strýček –“ k oknu stoup’, ale chví se tím, co zočí zasažen až v srdce hloub. Pomněnkové z dvora oči

přívětivě varovny hledí k němu královny. Sama houžve rozpoutala, strýci kámen s nohou sňala,

s břevna jemu pomáhala. Podpírá ho rukou svou, klidně vede v slunném ránu na svobodu v hradní bránu.

Stojí stráž, zbraň u nohou. „Nejvyšší čas, králi můj, doúčtovat se vším krátce,“ střikl jedem králův rádce.

„Ať jdou třeba v pekla sluj, jen tím snazší bude práce.“