IV. V předtuchách.

Ze sedmera kvítí, kdy se rosou svítí, uvila jsem vínek moci zázračné, abych mohla zbádat

taje oblačné. Leť, věnečku, přes hlavičku, přes kvetoucí sněť, o mém štěstí sladkou zvěstí

přines odpověď. A ty, dlani moje, citů za příboje s čarodějným vínkem ať se nezachvíš,

pevna dnes mi sáhni v tajuplnou říš. Leť, věnečku, přes hlavičku, padni blízounko,

že mám k štěstí svému snésti času malounko. Už věneček letí... oj, ty zlobná sněti, proč tvé ostny husté

vínek rozmilý v letu nad mou hlavou pevně chytily? V beznaději, hle, se chvěji. –

Jako tažný pták má snad plaše blaho naše bloudit u oblak? Nevěřím ti, kouzlo, s nímž mi v srdce vklouzlo

planých obav stero jako kluzký had. Vždyť mne nade všecko Havlíček má rád.

Dneska znova do růžova ulíbá mi tvář, oči, čelo... Pravím smělo: věnečku, jsi lhář.

Štíhlou jedličku jako tvé tílko, jakové neroste, co šírý háj, u svých okének zřelas’, má Cilko, kdy kolem táhl zas prvý náš máj.

Na každé větvici rosou se jiskřící víš, že se chvěla duše má celá, bys ráno shlédla, kdo stavěl ti máj... Slavík rozpěl se opojen touhou,

a píseň jeho byl bouřlivý stesk, zásvit měsíce stříbrnou prouhou na bělu tvého ti čílka se lesk’, kdy kradmo z přístěnku zíralas’ po venku,

stín až se mihne, jejž oko stihne, rádo tak maní se vznítivši v blesk. Majka stála juž, já plný blaha těšil se, ráno až procitneš v ráz,

že ti pozdravem, děvuško drahá, zašoumá prvý mé jedličky vlas... Letím, co ve snění – zlé, ach, zlé znamení – objímám tebe, stmělo se nebe,

a divý vichořec jedličkou třás. Jak by srdce mi vyrváno z těla, jedličku zdeptánu ve prach jsem zhléd’. Snítky zlomené – chvěla se, chvěla...

a oko tvoje tu hledal můj hled. Ty jsi se usmála, já šťasten bez mála slíbil jsem, příště že jako v klíště vrazím jí oddenek zemi až v střed.

Pánbůh dá, že se jedličky jiné za větrem vánoční ocitne chvoj, kterou dlaň moje v síňku ti všine, a na rtech zaplá ti polibků roj.

Ženušku milenou nepustím z ramenou, z objetí vřele, za niž bych směle se samým peklem se odvážil v boj. Pod Beňovskou skalou

bílá kaplička. U ní v stínu sítí studánka se svítí jako perlička.

Nad studánkou malou co již vzdechů zlých táhlo, přeletělo, co se retů chvělo,

ňader sevřených. Milující duše v taje budoucí křížky ze sítiny

kladly do hladiny rukou třesoucí. „Plujte, křížky, plujte, k blahé pověsti,

nepadejte ke dnu, ať též ve vás shlednu naděj’ ve štěstí.“ Pod Beňovskou skalou

chladná vodička. Kolikrát v ni padla jako do zrcadla moje slzička! –

Planých hříček nač se ptát, dokud zřím tvé oko plát, dokud sladkých citů rej dme se, víří, bouří, jásá,

netajen tak zvučně hlásá: pojď a objímej! Dokud v ňadrech lásky pták unáší nás do oblak,

dokud žhavý rtíček tvůj jahodou se na mne směje v stálém kouzlu čaroděje: tak mne poceluj!

Přitul hlavu ke mně blíž, srdce mé znít uslyšíš jako zvon v té novině, že tam láska, perla čistá,

nemá ani dosti místa k tobě jedině. Z ňader běží bouří vln, celý svět mé lásky pln,

jako zora svítí tmou, šveholí ti ptáčkem v úško, že juž brzo, drahá duško, že juž budeš mou.