IV.

Půlnoc přišla z dálných světů s hrstkou makového květu, se záhadným zrakem svým, s nevyřčeným tajemstvím.

Spala Haná, lid i role. Nade dvorem královým temný stín jen kroužil v kole letem lpivým, hladovým.

Níž a níže poletával, jako černý prapor svlával. A král dřímal a král snil. Deset let zpět ve snu byl,

po otci kdy podědil dávná práva, kralování podle staré zvyklosti a kdy vzplanul z nenadání

prvé lásky milostí. V pondělí to bylo letnic slunných, teple zářivých, z louček vály dechy květnic,

rže vytryskly po pás z lích, kvetly pylem ojíněny, král v průvodu na koních na bělouši, ověnčený

polním kvítím, pentlemi, v rukávcích a ve fěrtochu jako děvče v kruhu hochů travnými jel mezemi.

Růži v ústech rozhořenou, znak tajemné úrody, mlčky nesl na zapřenou od vsi ke vsi přes brody.

Sám plodnosti zosobnění v barev třpytu, zvonků znění zemi kynul: Štědra buď! V žhavém slunce políbení

planým klasem nezarmuť! Jak když hony máku vstanou a se šinou do dáli, pestřilo se celou Hanou,

hlasatelé v uvítanou hýlom, hýlom zpívali. Jeli s králem dobrotivým, pod růží svou mlčelivým,

o čem myslí, věděli, drobné mince pobočníci mezi davy jásající štědře vůkol házeli.

Hudby hrají, pentle vlají, tenčice jak padlý sníh vířivě se mihotají v tancích všude na návsích.

A král jede něm a tich, mlčením taj vlastní skrývá, upřeně se v dálku dívá, pod lesíkem zpoza horky

bílýma kde svítí dvorky mezi stromy dědina. A král jede, vzpomíná, jedenkrát jak dívka plavá,

jako kytka usměvavá, chrpooká, růžolící zpola dítě laškující koně jeho napájela.

Dětské oči ještě měla, králi v zrak se zahleděla, a mu bylo, jakby v dáli zvonečky se rozehrály.

Zadechly sem modré bezy, rozsvětlil se šírem kraj – pohled dívčí v srdci vězí a s ním sladké lásky taj.

Od té chvíle stále, stále za dceruškou rychtářovou nepoznanou touhou novou spěla mysl pana krále.

Jedou, jedou, mezi stromky proskakují bílé domky, již tu náves plná chasy, hlučí písně, hlučí kvasy.

Jilmův alej podél žudrů prach kvetoucích chocholů jako pršku zlatých pudrů svívá v ptačím šveholu.

Jiskerečky tiše plují, chládky žudrů rozzařují, a hle, v jejich plápolu pod obloukem žudru tmavým

selská stojí dívčina s věncem v ruce pentlí vlavým, půvabná a prostomilá. V ústret jezdcům vystoupila,

věnečkem svým zatočila, a on králi do klína – v blahu na to vzpomíná – přímo padl rozvoněný

Maří listem, rezedou. To byl poklad nalezený, teď s ním domů pojedou. S koně skočil král hned v štěstí,

mlčelivou růži vzal, dívce podal v sladké zvěsti, nevěstu svou celoval na líčka i rtíky svěží,

královnou ji provolal. Zvony hřměly se všech věží, jásotem lid zaburácel, po rovině, pádolině

do hor až se hlahol ztrácel a jim umřel ve hlubině. Králka s růží a král s věnci vracejí se do Chropíně,

rajských slastí zasvěcenci. Požehnání rodu, zemi, požehnání s věcmi všemi, síla v kypění a v rodu,

v nalévání zrn i plodů; do hrud, do kamenův i vod, do pňů, stébel ruch a život! Obejme-li král choť v plese,

rovina kol zachvěje se, v mrtvé hroudě život vzbuchne, za rokem jak rok jde v sled, a ten život neutuchne,

co jich přijde šťastných let... Král se ve snu pousmíval, a sen dál svá kouzla tkal. Do jizby se měsíc díval,

kresby na zeď rýsoval. Spala tiše ve přístěnku mladá králka opodál, kytku kvítí na okénku,

v němž si vlahý větřík hrál. A král viděl: jest jich četa, deset jest jich – tak jdou leta. Kvetla v nich a zrála země,

trsy rév se hrozny stkví, ale vyhnulo se jemně králce svaté mateřství. Král sic v míru, v plném štěstí

i tak žil a málo dbal, viděl kliden stromy kvésti a svou ženu miloval, až dnes – smuten bez příčiny

snad z těch divných řečí jen, v duši své jest jaksi jiný, touží, není spokojen. Králka chuda připadá mu,

prostince a nepatrno, zbledlý obraz v žlutém rámu, nevzklíčené, zaschlé zrno. Čeho nedbal, to teď nové:

chodí lecjak, bez hedvábu, jak děvčice v jednom hábu a má vlasy koudelové... A dál přede báj svou sen.

Král v něm cítí zneklidněn tichá křídla poblíž váti, kytky v oknech šoumají, na paprscích luny znáti,

jak se stíny zmítají, tmavé stíny, černé stíny, kuvík v dálce naříká, z podolší pak od hlubiny

chlechot slyšet Vodníka. Křídla víří blíž a blíže, stíny slity v jeden jsou, a hle, králi černá tíže

sedí můra na prsou. Tmavší ještě tmí se z tmava na křídliskách k poznání podle očí blyskání,

syčivého skuhrání můra – Cizincova hlava. „Zdráv buď, králi Hanáků, největší všech chytráku!

Chytré krve upijeme, hloupé krapku přilijeme, a hned budeš v procitnutí manifik král podle chuti.

Dál to nejde. Velice králské kazil’s tradice, zkaňhal’s dobráckými city všecku skvělost autority –

ovšem za to žiješ v míru bez závisti milován, sžíravých prost vášně vírů, otcem lidu svého zván.

To tvá chytrost. Seješ, sklízíš, jíš a piješ, jako chám v chámů tlupě nízce mizíš, k plebejským se pleta hrám.

Deset let! Co dní to planých, propasených, protoulaných! Kde’s moh’ za tu dobu být, čím se k slavě obklopit,

co’s mít mohl sobě v chválu okovaných generálů zlatem, rádců, hofmistrů, lokajův a ministrů,

lesů, polí, širých honů, tisícův a milionů! Nemáš nic. Rov tebe skryje, s tebou zhasne dynastie,

neboť – dovol, králi, zmínce, zanedbal’s i míti prince. Komu kožich odkážeš – hoho – jen ty ticho lež!

komu baně červené třikrát jistě zděděné? Komu trakař, vozíky a flanderku s bombíky?

Arci z lůna plebejského, pro trůn slavný jalového, nemoh’ ani za ten čas vykvést plný, přímý klas.

Zajíc nebyl ve tvém zelí, možná, i to vtip že celý. Máš však štěstí ještě vždycky, já že smýšlím dynasticky.

Napřímím, co zkřiveno, a nic není ztraceno. Pod mých křídel šedou blanou projdeš k slávě zlatou branou,

zakrývám tě celým tělem, zaklínám tě Tafrielem, v ňadra nové dýchám dechy, zaklínám tě slovem Jechi,

Aratrona, kníže pluhu, s poklady mít budeš sluhu, nový přejdeš žití brod, tulbon, piur, kelviod!

Nad čelem ti křídlem mávám, starou krev ti ze žil vssávám, za ni novou k rozvoji střebej, králi, v úkoji.

Vše, co třeba, je v ni dáno, hrdé pýchy nakapáno, šumivě ji, slyšíš, pěním sebeláskou přeceněním,

ješitností, všehochtěním. Za krůpějí krůpěj srčí, strach se též v ní mdlivě krčí, podezřivost, nedůvěra,

nepokojná strachu dcera; neschází nic, všeho dost, jenom láska – zbytečnost. V purpur tebe obláčím,

žezlo v dlaň ti zatlačím, králem budeš jinačím. Až lid bude se tě bát přestana tě milovat,

zazáří tvůj majestát, prvý před tvou velebou v prach se skloním před tebou. Teď v tmu letím, sám tmy kus,

sulip, sulip, suldirbus!“