III. Setba klíčí a zraje.

‚To je jiná, hle, vše jen se třpytí přes tu vádu, oposice křik, ba i víc se chce nám pivka píti, co sem nový přitáh’ nájemník.‘ –

Takou chválou skoro každý plýtvá, všímaje si denně vesele plecháče i sklénky, korbele, v nichž se pění mok prý jako břitva.

U Lebedů vše tak domácí, skoro sprosté: trnož nemotorná, tvrdá židle záda trmácí, ač se sevšad čistota stkví vzorná.

Vše tak známo, prosto, okoukáno, nízký poval o zažlutlých trámcích, velké lože do stropu až stláno, obrázků pár za sklem v černých rámcích,

Lebedové líce měsíčková, prostotou a klidem zářící, ba i harmonika Havlíkova jindy všechněch k sobě vábící.

Jinak u Telesa. – On sám věru postavička o předností steru, mrštná, svižná, úslužná a hybká, ulízaná, hladká jako rybka

znalá světa, zkušenostmi štědrá jako spráhlým hrdlům její vědra: zkrátka, všeum jakož kavalírek zvláště ve škubání cizích pírek.

V ruce žmole čapku ze sametu, věčný úsměv na širokém retu v pravo, v levo, jak ješitnosť žádá, v poklonách až k zemi křiví záda,

tmavým očkem pod brv hustým křídlem mžourá a zas bodá jako šídlem, ‚pane‘ sem a ‚milostpane‘ tamo poctí strýce jako panstvo samo,

selku tleskne po kulaté pleci, lichotí jí v kluzkém, novém vtipu, chválí kohouta i morku v kleci, zrno v sýpce, na posadě řípu,

mléko v hrnci, smetanu i kýšku, nejvíce však spořitelní knížku. Děvče štípne v neviňoučký žertík, do buclatých tváří, koukne v očka,

kdež prý sedí roztomilý čertík, a že na děvčátko to si počká – zkrátka, vyřídilka jako mlýnek, ke každému slovu, posuňku

přivázat ví stero kudrlinek, vtipu roztodivnou pabuňku. Zprvu mátl ještě v příchylnosti sousedy k jich oprávněné zlosti

profil Telesův a ženy Juty, z něhož trčí výbojně a směle nos prý jaksi trochu podezřele vypjatý a divně vyklenutý.

Ale chmura nedůvěry s čela prchá všechněm jako tmavý pták: vždyť pan Teles chodí do kostela, k nebi kroutí v pobožnosti zrak,

v prsa tluče se a v efekt větší po celou mši na kolenou klečí všecek stopen do modliteb řádků, nejídá prý masa, co je pátků,

a kříž starý začmoudlý a tmavý, který po Rylkovi zůstal v síňce, znova oděl v povlak mihotavý pestrých barev a na zvláštní skřínce

pod ním napsal zlatou řádkou tučnou výzvu jakous po křesťansku zvučnou, jížto obsah v ten zněl smysl krotce: „dejte hřivnu pro svatého otce.“

Nu, a to již přece cosi váží! Vždyť i páni, již se neodváží v Lebedové vstoupit jizbu prostou, ke cti sousedům teď v nové síni

scházejí se tudy se starostou: správčí, sládek, polesný a jiní, jimž, jak bývá honorace zvyk, schystal Teles zvláštní pokojík.

Však i přední jizba vystrojena malováním pestrým po stěnách, okna stíní naškrobená plena a vždy bílým pískem svítí práh.

K zemi až se stolů hladkých desek bez trnoží spleti nemotorné splývá ubrus rudých arabesek, z police se leskne v řadě svorné

plecháč štíhlý s baňkou sklínek švarnou, odolat je věru snahou marnou, rarach sám to sedí v lesklém víčku křiče stále: nu tak pijte, strýčku!

Mezi okny jako na oltáři ladný obraz v rámci zlatém září, svůdné dívčí tělo nahých vnad, tak že zprvu zbožných strýcův oči

v jinou stranu v rozpacích se točí, a pan farář klopí zraky v chvat, až v ten spor pan Teles vysvětlení podat musí, že to světské není,

ale věrně tak prý vytvořený obraz kající se Magdaleny, třebas jinde neprávem byl jmín od neznalců za déšť Danain.

Půvabům těm neobvyklých kouzel kdož pak by se asi dlouho vzpouzel, zvlášť kdy Teles ku pohodlí všem, nač tak jiný láteří a reptá,

po penězích pranikdy se neptá klidě přízeň všechněch s obdivem. Zatím věrně každý džbánek hlídá dvojatá a vždy ochotná křída,

výsledek jíž práce zánovní bez povyku, všem což milo zvláště, přijímá do ochranného pláště na úřadě – kniha gruntovní. –

Za nápis pak, tuším, který směle nade dveřmi v barev směsici lákal k sobě celou vesnici, líp by bylo, pravdivěji znělo,

kdyby značky tak se změnily, že by zraky všechněch, jež se pletly klamem pozlátka, spíš byly četly zřetelné: Toť lapák na hýly.

Divná věc však, v záští svém a vzdoru jako skála v bouře burném sporu strana Lhotova vždy stojí pevně, netajíc se odporem svým zjevně.

Marny všechny Telesovy kličky, poklony a nalíknuté smyčky, v pozadí jichž zlobivě se šklebí nad nezdarem vzácný správčí skryt

snuje darmo sterý záměr v lebi, jak by plaché ptáčky na lep chyť. Ó ty časy, jak blah myslí na ně, kolikrát by o ně vypuk’ v pláč,

kdy tak lehce jedním vzmachem dlaně poroučíval svižný karabáč, kdy tak pěkně ztišil vzdorné hlavy, zachřestil-li klíčem od šatlavy,

kdy by v školách přeochotní vždycky sedláčkové nadějnou svou mláď dali učit třeba volapycky, jak si ráčil právě patron přáť,

kdy bývaly vlastenectví plamy všem as španělskými dědinami, volba x či z, toť jedno všem; dlaň měl sedlák jenom pro mozoly,

hřbet, by za pluhem jej hrbil v poli... ejhle pak – a šťastna byla zem’. Ale nyní vrtoch po vrtochu hatí jemu zbylé vlády trochu,

na korouhev, kterou vztýčil vzhůru zaslepených očí v mrzký klam, prý všem k blahu, pravou pro kulturu vždycky ad majorem gloriam, –

s podezřelým okem Lhoty strana zírá dneska zlobně rozeštvaná, úsměch na rtech, odpor proti všemu s jedním heslem: hola, nevěřme mu!

Jak tu rád pak správčí zvyklý kázni sáh’, po nenadálé věru lázni, místo důtek – svém to zákonu – po slaďoučkém novém bonbonu,

úrady své s Telesem řka v konci: „sáhněm’ tedy k vlastenectví zvonci.“ A již dědinou zvěsť nová letla, kterou Gabryš v čistém archu psanou

dům od domu nosil v podívanou, že prý správčí milovník jsa světla, přítel národa a jeho snah, zve tím všecky, kdož jsou mysli stejné,

k úřadě dnes přes Telesův práh, za nímž míní světlo čarodějné rozžehnouti na vzor v časy příští; ať jich ves se pravou perlou blyští,

ať je druhým zářnou pochodní ve vědomí práce národní. Myslí prý, že vášně všecky shasnou, kdy je spolek sdruží snahou spasnou,

za který tu hlasu pozvedá: živila Občanská Beseda! Zdar by větší jistila ta zkouška, na arch připsáno pak jako douška:

„V pořádku by bylo všecko všudy, dá pan Teles pro své dobré jméno zdarma piva plné čtyři sudy,“ při čemž ,zdarma‘ třikrát podtrženo.

Bonbon táhl. Prošlo krátce času, kdy se octla k obecnému žasu deska nová na průčelní stěně, by ji mohli žáčci slabikovat

a pan správčí líp se za ni schovat, na hýly když líknul utajeně. Vedle razítka, jež bylo vlídně spolkem objednáno přímo z Vídně

nejináč leč zrovna darmo zpoly, prvý čin to na národní roli, leda pak že Teles o půl kopy více koupil sklínek se záklopy,

do zásob křídy, poklon, sudů a pak za lék celodenních trudů pro čtenáře dlouhé na večery karty ještě asi desatery.

Však co nechtěl zlolající ďas, ptáčník náš se věru zmýlil zas; čiliž byl to záměr jeho vlastní, aby rozeštval, kdož dříve žili šťastní

vedle sebe celou řadu let, chtěje takto náhradu si získat, – když měl nezdar samý za odvet, – na notu, již mínil všechněm pískat?

Lhota prchlý aspoň se Spáčilem na novo cos kuli v spěchu čilém, až se náhle na zdi u Lebedů zjevil taktéž nový štítec hledu,

stejně lesklý, široký i dlouhý, značící jen v onen rozdíl pouhý, že tam sídlí v opak copařů a kývalů Spolek Čtenářů. –

Teď Bůh pomoz! Pes a kočka málem ježí se a cení, vrou a trčí, láteří, se prou a trou a vrčí členi spolků v sporu neustálém.

Soused se sousedem v zlosti slepé na potkanou hrýže se a tepe, kmotr s kmotrem jak dvé lítých soků vyhne sobě s cesty na sto kroků,

čte-li jeden „Pozoun“, druhý zas hltá „Pometlo“ a „Kolomaz“, ten-li chválí „Střečkův“ žert a křiky, biblí onomu je „Kykyryky“,

v kostele-li „čtenář“ zpívá vřele, „besedník“ tu mlčí zatvrzele, zkrátka, na vzdor vždycky v opak pravý proti sobě zuří tvrdé hlavy,

že by jistě v zlobě zarputilé ve prostředků vládě téže chvíle tiskáren dvé spředli s parou plnou, jež by listů sloupce sáhodlouhé

žlučí plnily jen v zlobě pouhé nevědouce, proč si vlastně klnou. – Zatím správčí a pan Teles, liška, klidně nad tou vřavou rozkypělou

mlýnkem palců spokojeni melou na temeni tučnícího břiška. Vždyť i nový obchod paní Jutě vyplynul z těch vášní v slušný zisk,

za pokrokem kdy pych strýce nutě novou zbraň jim zase v dlaně vtisk’. Od „čtenářů“, by se mohlo říci, že se ve všem různí „besedníci“,

jakož mravem, vzdělaností větší, že i krojem navzájem se předčí: suken divných, látek nevídaných, krajek, šátků různě květovaných,

třapčíkův a sklíček, řetízků, vábné šňůry třpytných penízků, per i koží, hladkých rukaviček v hojný výběr láce báječné

přede zraky všechněch všetečné rozevřel teď Jutin štědrý klíček. A teď šmahem postať „besedníků“ přetváří se cele v okamžiku

k zlosti „čtenářů“ všech velikánské dle rad vzácných na hastroše panské. Tu se zjeví na hladkém dřív líci vousů různých obrys švihácký,

umný hřeben neposlušnou kštici v účes ulízává šosácký, beranici vzdornou, čupřinatou, furiantské s kvítím kloboučky

v starou veteš s pohrdáním matou hrotků různých tvrdé obroučky. Volné baně, poctivice rudé na posměch teď slouží jenom všude,

kožich vážný v koutě vlhké stěny vzdychá kdesi chuďas opuštěný. Za živůtek kvetoucí jak vesna, jiskřící jak ornát od zlata,

do želez teď bujné ňádro těsná sterých prutů náruď upjatá, volný vrkoč s pestrou pentlí stuhou ve věž vyhnán do temena tuhou

jeden drátek, hrot a bodlák samý, jako na vidlicích nuška slámy. Kde dřív s čílka hladké plochy bílé nebe smávalo se rozpustile,

chumel vlasů načechrán i stlačen jiskry zorů tají závistivý stínem svojí přiklopené hřívy, a to nebe teď je plno mračen.

Jenom žel, že takto zvolna mizí také prosté ono srdce ryzí, jako s truhel peníz po penízku v lačném hrdle sveřepého zisku.

A kdy ruka ocitla se snadně svojích schránek nenadále na dně, nu tož Juta přeochotna z bídy pomáhá zas malým drobtem křídy,

neboť poddati se, jaká hana, myslí hrdě besedníků strana. Zatím „čtenářové“ pevnou dlaní drží se svých kožichův a baní,

z ňader děvčat šněrovačky svítí starým vzorkem třpytivého kvítí, jako stříbrňáků sporé uhly v skrytu punčochy a pevné truhly.

„My jsme my“ – všech ret se zlostně třese – „my jsme my, a proto nedáme se!“ Správčí jásá, jenom prstem kyne, a kam chce, se strana jeho šine

mocnější jsouc ve obecní správě; Kýval kývne, vše se daří hravě. Říc’ jen třeba: učitel náš mladý divné žvasty jakés vede všady,

Hus i Žižka, Bílá Hora pořád v ústech jeho, ejhle jaký zlořád, mládež kazí zhoubný nítě plamen – pryč s ním! – „Ano, pryč s ním,“ zní to, „amen!“

Volby jsou tu do říšského sněmu, nechce mandátu víc patron k němu, oříšek to, jenž má tvrdou slupku, v důvěru však naši přenechává

strýce svého, pana Mlčihubku... Nuže...? „Živ buď Mlčihubka, sláva!“ A co škola? Zdaliž pak nám stačí, kultura kdy se všech stran se tlačí

se tmou starou v zápas zlý a tuhý? Tmářem je, kdo nezná jazyk druhý. Tuším, že tu souhlas všudy shlédnu, zřídíme-li školu ještě jednu...

„Ano, jednu s bleskosvodem v špici,“ kývalů zní souhlas plesající. Tak měl správčí potřeštěnou chásku jako kejklíř pěkně na provázku,

která v souhlas nikdy nevrle tančila jak zdárné pimprle, že by dávno v mnohém kotrmelci býval proslul obce vážný krov

nejináč jak nový Kocourkov, by nebděli čtenářové, smělci. – Zatím Tales míň jsa politikem za prospěchem kapsy v touze hnán

mezi vřavou obecnou a křikem pro sebe si tajný ukul plán. Dávno již, co Cilčin obraz smavý vpřed’ se jemu do plešaté hlavy,

třebas věděl, komu děvče věrno. Lhota „čtenář“, věru krušný háček, ale za to plný jeho sáček pro synáčka Fricka jaké terno!

Rybku lapit tak či onak, věru nahradí mu námahu již steru. Však i Fricek, rodičů svých chlouba, pověsti jak hlásala to trouba,

ač jí leckdes malá dána víra, není ledascosi, inženýra hodnosť ve Vídni prý nabyl zvučnou a s tím službu jistotně že tučnou.

Co dí Spáčil, huba jedovatá, pomluva a závisť jesti klatá, že prý loktem sukna kdesi měřil v modním skladu. – Kdož by tomu věřil?

Hle, co teď prý přišel na prázdniny, hned je vidět, že to člověk jiný, jako z cukru, z bělounkého těsta, inu známka velikého města.

Pružný krok a lehký jako v tanci velkopanskou zračí eleganci, i ten pohyb hůlky z rákosu, hladké rukavičky když si navlík’.

Což je proti němu prostý Havlík nemaje ni skřipce na nosu! A ta řeč, v níž perlou každá věta, záři učenosti vůkol metá,

v politice zběhlý, ve všem všudy, známosti máť se sněmovny údy, byv prý častěj’ po přátelsku v roce k obědu zván od barona Kloce.

Výmluvností překoná i kněze a věž změří, na ni nepoleze. Jaký div, že ústa se všech stran lpěla na něm v divu dokořán.

Jako strateg blysknavými sklíčky na obrátku prohlíd’ všecky kličky, a jak pavouk zapřed’ nitek snůšku, aby lapil duhovatou mušku.

Marně však. Až po nedlouhém čase jakás pověsť po vsi rozlétla se k zlosti jedněm, druhým k veselí, že pan Fricek, Bůh ví, jakou ranou,

chodí smuten s lící podvázanou, na níž zvědavci prý uzřeli zralou višní zřetelně se rděti, jak by otisk něžných prstů pěti...

Jisto však, že tehdy za večera pevněji než jindy Cilku svou Havlík sevřel v náruč bouřlivou, oběma že vůně tisícerá

opíjela duše vínem žhavým, ku hvězdám pak létly mihotavým sliby nové z ňader horujících, jak pár holubiček cukrujících. –

Ale Fricek nevzdal se tak náhle plánů svých, v něž zapřádal ho Teles. Těžko mysl vášně neobsáhlé Dá se vymknout z okovů a želez,

zvlášť, kde prospěch zlatou flétnou láká duši celou, jako ptáčník ptáka. V dlani hlavy ctná ta trojice snuje kliček nových tisíce,

paní Juta rozhřáta až v potu, jak by lapit možná bylo Lhotu do pasti, jíž více nerozláme. – Lusknuv prsty v tom se Teles vztýčí:

„Radujte se, hejsa, už to máme, pevný provázek, jak byl by z lýčí. Lhotu bych pak musil neznat zcela, by nám smyčka tato prasknout měla.

Mezi přízeň jeho s Lebedovou přivést rozruch třeba hříčkou novou, mezi staré vstrčit napřed štíra – nač pak tuhle máme inženýra!

Zdejší sedlák všecku svoji pýchu klade v lán svůj, v žírnou svoji líchu, pole sousedovo soused každý ctí jak posvátné a vztekle k soudu

hnal by tě, když odcizíš jen hroudu, nejináč jak viněného z vraždy. Tak, ne jinak, slyš mne dobře, Fricku, v počet mladých namalujem’ nicku,

jenom bez odkladu spojme dlaně, a jak hadi vychytrale na ně. Vše, kam cílí všecka naše touha, dobude nám hříčkou – brázda pouhá...

Chápeš, synku? – Spása jediná. Lhota s Lebedovou soused jesti také v polnostech. To naše štěstí. – Oráče pak znáš snad Eryna,

Lebedům jenž pacholčí a oře? My se známe. Vždyť jsem kolikrát pomohl mu ochoten a rád v tajné paši přetučného tchoře.

Chápeš, synku, s jakým pluju větrem. Oráč... brázda... tys přec geometrem, slíbiv ondy s ochotou svou chvalnou prohlídnouti mapu katastrálnou,

meze, šířky, délky a tak dále... Chápeš, synku?“ „Aj, pro pána krále,“ Juta vzkřikne, jež se blahem chví, „tys jak Šalamoun, to Pánbůh ví.“ –

V týž den Fricek rozjasněn jak jitro, bral se od Kývala s listin snůškou po cestě hned učeně a chytro jezdě v nich svým kružidlem a tužkou,

co se zatím v mozku plán mu líh’, jak by nejsnáz dal se v mrzký hřích svésti Eryn v tajné obchody. Měšce věru, kleté ony modly,

kdož by neznal v každý skutek podlý? Spraví vše, a kámen do vody. Nedivme se, aniž sobě zašel, hřích se s hříchem ruku v ruce našel

pokorně když Eryn cítě v pěsti, že mu cos jak těžké stříbro chřestí, po domluvě chytře zosnované řekl Fricku: „Dobrá, milostpane!

Brázdičku jen, jak by z náhody – mlčet znám, a kámen do vody – –“ Kosy zněly do popěvků žneček, mandelů houšť jako zlatých teček

s plným klasem, darem za mozoly, na cep čekala a na stodoly, na strnisk však opuštěné pruhy jeseň chystal radlice a pluhy,

v jichžto rýze jedné, v brázdě stmělé, jako v hrobě, odkud ztěží vstane, ocitnout se mělo pochované štěstí duší dvou a blaho celé.