III.

Zatím večer vlahých stínů naklaď měkce na rovinu, na západě krvavá rozlila se záplava

dlouhou prouhou nad horami. Fialově sivý mrak plynul tiše těmi plamy olbřímí jak lodní vrak.

Klekanice u rybníka šedé plachty máchala, pod vrbami na Vodníka do hlubiny volala:

„Polez, strýče, z hlubiny, mám tu divné noviny! Králi v mozku roupy třeští, chytrák přišel. Už je hej!

Budeš lovit v kalném dešti, a bude ti veselej!“ „Chocho, cože?“ vodník hýkal, „počkej, přijdu hnedlinko,

k večeři jsem nedožvýkal ještě žabí stehýnko.“ Hnul se palach v kolébání, kruhy, jež se vodou vinou,

bublina jde za bublinou, a šup – dědek na kořání. Šosák barvy zelené trpasličí tělo kryje,

nohavice červené, scvrklá tvář a svrasklá šíje strakata je pletí žab, ze šosu mu kapikap.

Kapří vousy s měkkých pysků šimravě se hýbají, s prstů pentle v pletenisku zelené mu splývají,

se lbi řídce ve vrkočích trav se vinou pramínky, ale divě žhnou mu v očích smaragdové plamínky.

„Babo Mago, pěkně vítám! Sto let pentle darmo splítám. Co je? Pověz, ať to vím! Dušičkou se potěším?“

„Přišla pýcha –“ „Odkud? kam?“ „Přišla pýcha, povídám. Přišla pýcha vraždit lásku. Najed’ se král už svých klásků,

slyšíš, liško podšitá, pýchu v týle přemítá. Pomoci tu není žádné, naší králce vadne, vadne

čarovná juž tolita.“ „Chocho, babo, to jsem rád. S tolitou mám věčnou svízel, když ji vidím, abych zmizel,

bez moci jsa tolikrát.“ „A přec se ti tolik líbí!“ „Kdo že? Květ ten proklatý?“ „Ba ne.“ „Tož kdo?“ „Sedáš v kříbí

láskou všecek rozňatý, když jde kolem plavovlasá, sukýnky si k vodě kasá, blankytný květ tolity

do vrkočů zavitý. Když se brouzdá kolem kraje, sedíš ani nedutaje, dědku stará, plesnivá!

Víš už?“ „Jsi ty protiva! Ještě se ti také děje, na klepy že chytáš freje, ale já se přiznávám:

bať že, králku v lásce mám. Čarovným se kvítím brání, nemohu k ní znenadání. Čert ví, kdo to asi byl,

jenž ten kvítek na mne sil –“ „Též kol studny pana krále, bys z ní pořád netroubil.“ „Ale to jsou žerty stálé.

Co víš?“ „Vím, a moc!“ „No tož nedostanu jednou koš?“ „Hihi – jenom strpení! Vykul oči, bys líp viděl,

nic bys králi nezáviděl, moudrý budeš bez dlení. Tamhle statek pana krále, vidíš, co tam lítá stále,

dokola jak ve tmě víří černé křídlo netopýří! Králka dřímá, a pan král návštěvy se nenadál,

srstkovou snět netrhali, prahy volné zanechali: lidské štěstí, – tak se stává, temným silám propadává.

Můra letí blíž a blíž – pane králi, neslyšíš! Na srdce ti lehne lítě, hryznutím svým otráví tě.

Pane králi!“ „Pst, co řveš! Ještě můru zaženeš! Jenom dále račte, paní, pan král mívá lehké spaní.

Pst! – Chochocho! To jsem rád! Za sto let zas jedenkrát počíhám si na dušičku, zaklopím ji pod pukličku.

Čípak bude, babo, víš?“ „Dočkáš-li, tož uvidíš.“ Plachty vzala, pospíchala Klekanice zase dál,

po stopách jí větřík vál, stebélka se ohýbala. A noc čistá, průzračná na oblakách bez mračna

na vše strany rozsvítila stříbrné své lampičky a z nich do niv, do vod sila mihotavé jiskřičky.

Zrní nebes šírem seté spadne, zchladne, nevykvete. Pod vrbiskem schoulený seděl mužík zelený,

novou síť si dodělával, labužně si pomlaskával. Palach šoumal chocholy mazlivě a chlácholivě

jakby hladil, svévolí kdo vzplál po úkladu chtivě. Zamk’ se každý lidský práh, v oknech pouhasla světla,

měsíčná jen růže kvetla nad rovinou na horách.