II. Přástky.

Hvězdičky na nebi vyskočily, čekám tě, Cecilko, každou chvíli. Kdykoli zardělá, po ouška, do čela, roztočíš do bzuku kolovrátek,

tu je mně u duše ve blahé předtuše jak ve svátek, jak ve svátek. Nemine chvilečky, ni minoutky, přikut jsa na váhy, na kornoutky

bych na tě v toužení, ty moje spasení, nevzpomněl sobě, ach, několikrát. O tobě za noci, juž není pomoci, musí se zdát, musí se zdát.

Nevíš, jak dávno to, jak dlouhý čas, co jsi si přinesla v zástěrce as: hle, moje srdéčko, rozmilá děvečko, spadlo mi tenkráte do kornoutku;

nevíš, cos’ koupila, Cilko má spanilá, tu minoutku, tu minoutku! – Hvězdičky na nebi vyskočily, čekám tě, Cecilko, každou chvíli:

kdykoli zardělá po ouška, do čela, roztočíš do bzuku kolovrátek, tu je mně u duše ve blahé předtuše jak ve svátek, jak ve svátek.

Od jitra, kdy vzplane zoří jak můj purpur na líčku, od noci, kdy hvězdy hoři, myslím na tě, Havlíčku.

Z nenadání po svém boku, ať jdu v pole nebo v sad, mním tě vidět s ohněm v oku, jak bys ke mně s nebe pad’.

Na matčině květném hrobě vedlé tvého tatíčka podali jsme ruce sobě, políbili na líčka,

a růžičku planou z rovu, z mateřského srdce skvost, vzal jsi, že ti věrna v slovu budu věčnou na věčnosť.

Když mne jednou, maní věru, políbilo hrabátko u studánky v podvečeru, kála jsem se za krátko.

Velebníček, ‚nemáš hříchu‘, děl mi tenkrát v usmání, a já přec si přála v tichu za tu vinu pokání.

Růženců jsem v hříchu tuše modlila se padesát, Havlíčku, bys z celé duše moh’ mne míti zase rád.

Jak mi s dlaně sklouzla dolů klokočová kulička, za ní z očí padla spolu slzička, ach slzička.

A pak teprv Marie Panna usmála se z obrázku, kterou vždycky utýraná brávám jako v otázku.

A pak teprv z hrudi mojí zase písní zaznělo, jak by z pšenky v celém roji skřivánků sto vzletělo.

Vyberu dnes lníček nejbělejší, stáhnu pentlí rudou, aby jen viděl můj nejmilejší, že jak snížek budou

košile z něho, podhlavničky, které nás přikrejí peříčka závějí jako dva Boží andělíčky. Sama jsem jej sela na souvrati,

plela havěť cizí, až se jal blankytem prokvétati; na stříbrnou přízi přeď mi jej dnes, můj kolovrátku,

milý sen v hlavičku vebzuč dnes Havlíčku, by o mně snil též na památku. Ještě růži, které na dně svítí lásky ohníček,

upravím si ve vlas vnadně – rád jí chtívá Havlíček. Nechť je zase lásky květu, věrných tužeb, snův a vznětů

jako dřív náš poslíček. Vystelu tě, kvítku milý, tisícem, víc, hubiček, aby potom vyskočily

Havlíkovi do líček, až své rety k tobě, růže, s otázkou přitiskne úže, jakýs věrný poslíček.

Kdyby, oh, se mělo státi, – zavlhlo mi zpod víček – že by víc se nechtěl ptáti po tobě můj Havlíček:

zvadnu též se svými stony, zvadnu, zvadnu jak ty, vonný lásky mojí poslíček. Vyšňořeny, vyfintěny

se stužkami po paty, přástevnice jako z pěny scházejí se do chaty, kde jim kyne ladná síňka

v hovor, žert a bujný smích, Lebedová hospodyňka kde si ráda vtipem střelí v zábavu a ve veselí

švitořivých hostů svých. Kužely jsou jedna stuha, a len svěží hedvábí: nejraděj tak družka druha

v obdiv sobě přivábí. Kolem stolu, jenž se leskne sněhu čistou úbělí, sotva se pak hochům steskne

v dovádivém veselí; do půl noci chvilka mžikem z nenadání uletí, která mívá, jakož zvykem,

konec přástky v zápětí. Ovšem že, kdy mezi vrátky na rozchodné dobrou noc přejí sobě a sen sladký,

mají dívky na pomoc dvorné hochy, kteří zpátky pomohou jim s kolovrátky, aby potom jen tak maní

někde vhodném ve ústraní za svou službu ve chvatu ukradli si odplatu. U Lebedů zvláště milá

zábava se rozproudila, nejen mládež i ti starší strýcové a patriarši sešli se tam ku klepu,

Lhota, Spáčil, jiní více, řekněm’ celá oposice, ježto vdova směla také řízné točit od čepu.

A pak Havlík všelijaké písničky i do poskoku vyloudit znal z harmoniky, k níž má talent převeliký,

Spáčil řekl vážným rtem. Neb kdy sed’ si do taroků, chytlo ho to zrovna v boku, jaké truchlé requiem

pagátovi zahrát uměl Havlík do mol nejhůře, jak by ve klávesích šuměl sám pan rektor na kůře. –

Mládež před starými z větru sáhnout směla v zábavě nejvýš ku černému Petru, v němžto často zvědavě

sklonila se důvěrněji bezděčně v tom smíchu reji milá hlava ke hlavě. A co vtipu se to brousí,

když se posléz hrozné vousy octly Havlíkovi na rtu za nešťastnou šelmu kartu. A hle, Cilka uzardělá,

jak ta růže v jejím vlase za Havlíka zahořela – voda na mlýn mladé chase. Jak ta láska, než se nadá

srdéčko, své právo žádá; kmitne bleskem, šlehne z očí, div se hlava nezatočí, utajena na dně duší

jako perla v širém moři – nenadáš se, již to buší, již to hoří, již to hoří! – Však i staří – aspoň Spáčil

rozpak těch si všímnout ráčil, šprýmař známý, sousedovi šeptá již cos málo slovy, mrsknuv okem jako střela

po svíci, jež v chasy kole plála na vedlejším kole, jak by jemu překážela. Právě vešla v plesnou síňku

Lebedová, na posliňku že prý musí křížal snésti, aby nitky tenký sled od prstů se lépe před’,

jako hádě klouzal z pěstí, jen že nesmí pro neštěstí s posvětem, kde slámy stoh, jenž by uhlem chytit moh’,

a že proto na chvilčičku vypůjčí si jednu svíčku. Ta, kde sedí tarokáři, dost prý na řeč všecku září.

Oh ta stačí, oh ta stačí, vezměte si obě radši... oči planou hvězdami, které hoří nad námi,

v nejkrásnější svoje plesy do srdéček vidíme si... V tom se Spáčil na stůl skloní, jak by vyhas’, dýmky veliké

otvorem plamének honí bez nástrahy věru všeliké, až, och, plamen klesl v hrob porculánky bílé do útrob.

Tma jak v pytli, nu co škodí, světlou stopu najde hned k retu i tmou lačný ret, ba ještě se doprovodí...

Kolovrátek stanul v bzuku, ruka hledá známou ruku, a co svítí, plam je víry ze srdéček... Světlo! – „Kníry!“

ozvalo se ze všech retů, a jak hrom kdy zaburácí v tuto vybuch’ Spáčil větu: „Hlehle, ptáci, hlehle, ptáci!

Viz jen, Lhoto, zlatouška svého s kníry po ouška!“ A v ten výrok, jenž tak pálí, smíchu zvoní rolničky,

jak by dívkám rozehrály v hrdélkách se hrdličky. Havlík totiž na odškodnou ve tmy chvilku jistě vhodnou

za dřívější Cilce rdění ve horoucím políbení mínil osten ve spěchu vyrovnati v důkaz pádný

zapomněv, že Petr zrádný pomstí se mu k výsměchu. Co mu zbývá? – Vraští čelo, by byl kritik, řek’ by smělo

Spáčilovi do očí, původní že vtip to není, ve stejném jej zrovna znění kterás kniha tlumočí.

Ale tak chyt’ harmoniku, strýčkovi by podle zvyku zahrál v pomsty žáru zlém na ultimo requiem.

Tak se pletou, vrou a kypí v kolovrátků bzukotvtipy, a než který oněmí, zavíří zas písněmi

přástevníků kroužek smavý, aneb z kterés starší hlavy, zkušenostmi žití šedé, pozvolna se rozepřede

strašná neb i přesladká o princeznách pohádka. Zvláště Lhota hledán bývá, který dneska nějak zívá.

Vidíš mrak, jenž vrásku v čele zlověstnou mu rukou stele, vidíš, kterak neveselý ku vsi oknem zraky střelí,

zkad hraběcí dárek ladný opravený, z venčí vnadný, od protější řady statků metá z oken prouhy světlé

v návsí v lipách rozekvetlé. Sto a ještě jakous zlatku na opravu klopit musil soused Lhota bohatý, –

vztekem div se neudusil, – a to proto, rohatý rarach sám že v onu zlotu rozumy mu jistě zmát’,

že nevzpomněl v kletém votu radikální na nápad, jímž by, když ne ve výboru, prorazil pak v celém sboru

občanů, jež k jeho straně stavěli se odhodlaně. Ó to votum! Soudruh Spáčil se vtipem již sotva stačil,

jímž mu nalil ve sklínku vždycky hořkosť pelyňku, že si v posled, sper to ďas, mátl počet zas a zas,

až, ó běda, rozčilený prohrál valát vyložený... V tom již právě půlnoc hútá Gabryš nadut jako krůta

míře rohem přímo z venku přástevníkům ke okénku. – Kolovraty dobzučely, šprýmu shasly bublinky,

přástevníci jako včely rojí se již ze síňky. Jenom oko hledá v oku ještě onu zářnou sloku,

jejíž slední zvučný rým zvonečkem svým jásavým naplní hned celou duši, než se nadá, nežli tuší,

šotkem sedna za chvilku, – kdy se ke snu zavrou víčka, v povlak bílý klesnou líčka, – na ustlanou postýlku.

Havlíkovi z vyprovázky kynul dneska malý zisk; sotva růži, dárek z lásky, s chvějící se ručkou stisk’,

již tu Lhota s Cilkou svojí k odchodu se také strojí, ač by jindy ještě dýl poseděv si klidně pil.

Jakáž rada, – mrav to žádá, ve všedním již hovoru kolovrat na svoje záda stupá Havlík ze dvoru.

Však si za to postál chvíli v němé touze pod hruškou, než se tváře zasnoubily Cilky s bílou poduškou.

Na zásloně nárys matný v ladných tvarův odrazu chytal pohled jeho chvatný z předrahého obrazu.

Bůh ví sám, jak dlouho ještě byl by dumal při měsíčku, kdyby Gabryš v roh svůj vřeště nevytrh’ jej z pestrých sníčků.

Svatá Panno, při mně stůj, milého mi ochraňuj! Strážkyní buď lásky naší, našich kroků, našich cest;

klid mi cosi z duše plaší, nevím, bědná, co to jest. Dej, ať vždycky v naše žití tichá zář nám štěstí svítí

jako tvojich zlatých hvězd. Svatá Panno, spínám dlaň, lásku moji braň a chraň! Od nedávna jakás tíha

ulehla mi v klidnou hruď, před zrakem se propasť míhá, osudův ty pásmo suď. Věrné duše, jež se k tobě

ve trampot utíká době, svatá Panno, nezapuď. Krom té lásky, ty to znáš, nemám víc ve tvoji stráž,

leda bys i otce mého chránila vždy každý krok od pohromy, ode zlého, jež by spár mu zatlo v bok.

Srdéčko z ryzího zlata chci ti dáti, Panno svatá, o pouti své na přesrok. Jaký div se, kvítku prostý,

v tobě skrývá, jaký div, jak by z duh se pjaly mosty k duši mojí s nebes niv. Jak by v duši sluncí tisíc

napadalo bez mála, nebo jak tam harfa visíc čarovná by zahrála. V rudý lístek jak jsem vtiskl

polibek svůj poprvé, jak by oheň žhavý tryskl ztad mi do žil, do krve. Po druhé kdy v lístek rudý

potopil jsem ret i zrak, zmizel mi svět kolem všudy, a já letěl do oblak. A kdyby ještě růži ruče

políbil jsem po třetí, tu jsem v nebi do náruče padal svému děvčeti. Černé oči, jděte spat,

láska bude bdíti, a vám do snů naseje čarovného kvítí. Andělíčkem u hlavy

věrně bude státi, abychom se o sebe nemusili báti. Andělíčkem u hlavy,

andělíčkem v nohou, že nás brány pekelné v lásce nepřemohou. Sne, ty šotku dovádivý,

znáš-li mého zlatouška, leť a bajku nejkrásnější vyšeptej mu do ouška. Bajný zámek vystav jemu

nad postýlkou ze zlata, v němž by vládla kouzelnice, ježibaba huňatá. Víš, jen pro strach, malou chvilku

nechť tam Cilka zakletá, že jí tuhý, mrazný spánek tmavá očka zaplétá. Potom mečem opásej mne,

štít dej, na němž zlatý hřeb, krunýř s orlem kostkovaným, chocholatou lesklou leb. Na koníčka sedlaného

démantové podkovy vsaď mne, ať je ze mne rytíř pohádkový hotový. S ježibabou do zápasu

v ohni, v blesku pak mne sraz, před očima drahé milky ať ji srubnu hnusný vaz. Pak až v náruč děvče schvátím,

nebude ti nesnadné, nechť se zámek horem pádem do mé síňky propadne... Co to? – V dáli proskakuje

nade střechou rudá zář! Hm, to v poplach nadmu tvář... Huhút... ej ba ďasa, to že měsíc pluje zarudlý tak do kolečka

jako velká piva bečka? Málem jsem se jak by lek’... Já, lek’? Taký rek!... Řek’ mi to sám Benedek.

Hoj, co tamo ode mlýna šourá se to kolem vrat? Zloděj, hú, moh’ by mne sprat – – – Huhút... ej ba ďasa, to je jiná,

sám pan správčí se to vrací v tajné jistě jakés práci... Málem jsem se jak by lek’... Já – lek’?... Taký rek!...

Řek’ mi to sám Benedek. Krista Pána! Spaste duši... Modrý ohník, blik, blik, blik, poklad hlídá pekelník – –

Huhút... ej ba ďasa, pluh to suší soused Vrána na oračku. Měsíček mne spletl v hračku; málem jsem se jak by lek’...

Já?... lek’?... – Taký rek! – – Řek’ mi to sám Benedek. Podřimnout si také mohu, kolem klid a vše spí též...

Hm, to – blaží... Karo, lež! – – Huhút, huhút... mlč mi, blbý rohu, – sne, ty šelmo, drzý šetku – vždyť jsem pil dnes jenom špetku...

Málem jsem se jak by lek’! – Já... Lek’?... – Taký rek!... Řek’ mi to sám Benedek.