II.

„Zastav, kuří nožko, zastav krůček vírný, ať se vchod nám zjeví Slavky do mučírny!

Zastav, kuří nožko...!“ Čin jak z luku střela před skalinou stanul, jež se otáčela.

Troje žhavé kruhy v klokotu a jeku rostly varem vůkol na širokou řeku.

Od zlata byl jeden, druhý do červena a v tom třetím kruhu smůla roztavena.

Na hon od skaliska nikde zmínky žití, jenom pláně holá oblátky se svítí.

V rozchlípených hranách, kde se skalí puklo, roztodivných příšer hned se hejno shluklo.

Do zelena oči, do žluta zas jiné, a tam shora pitvor celý řad se šine.

S úšklebkem se zubí, potřásají bradou a zas do stínů se do rozsedlin kradou.

Nuž jak v balvan vrazit bez vrat, bez veřejí, který neustává v otáčivém reji?

„Oj, koníku zlatý, velemoudré rady, pověz, pověz nyní, kady v balvan, kady?

Oheň upálí mne, hrdlo požár zdusí, nebo o zlou skálu čelo rozbiju si.

Oj, koníku zlatý, velemoudré rady, pověz, pověz nyní, kady v balvan, kady – –?“

„Tři teničké žíně vytrhni mně z hřívy, postavíme mosty přes ten oheň divý;

poslední to rada, již ti koník dává, vlastní práce, Čine, dál tě očekává.

Nesmí shlédnout netvor, kdo tě přived’ směle, – jsme my staří známí, staří nepřátelé.

Nadšení se bojí, které do skal bije, moh’ by zamezit nám úspěch – lestná zmije.

Jdi, a které slovo nejsladší má něhu pro tvé srdce velké, staví skálu v běhu.

Máš-li pomocníky na dvé velkých prací, kouzlo nepodajné do prachu se skácí.

Máš je, máš, vím, Čine, ve své vroucí duši, o nichž netvor sotva sní co, sotva tuší...

Vítěze pak domů k jásotu a plesu ve příhodné chvilce opět pozanesu. –“

Na led stuhly kruhy pod bělostnou žíní, jež se zatřpytila jako cesta z jíní;

padla krůpěj rosy, ztratila se v písek – koník zmizel rázem šedých do skalisek.

„Slavko, Slavko drahá!“ – – skála mžikem stála, brána za junákem padla, dopadala,

jenom skřítkům v divu zbyly do kořene chundelaté huby ještě otevřené. –

Ráj-li skočil na zem s vůní, s květů pychem, s drahokamů rosou, se slavíčím smíchem?

S drahokamů rosou ve slunečním svitu, se stem žhavých oček listí ve úkrytu?

Tak se před junákem skála otevřela, jakby zcela jinou zemi noha třela.

Viděl na jezírku vlny květů zlatých, všude shodu barev zářně duhovatých.

Viděl tečku bílou, jak ji houpá vlna, – je to labuť bílá, krásná něhyplná.

Pluje zadumaná, sotva vlny čeří, jako ze stříbra má bělosvitné péří.

V oku perly – slzy – pěje – Čin juž letí... Ha, ký přelud pad’ mu zpříma do objetí?

Skály, skály, skály, nic leč tvrdé skály viděl místo ráje, jak by věk tu stály.

Tmavých stínů řada táhla po okolí, nikde známky žití, všude kámen holý. –

Teď se blysklo kdesi, Čin zřel kmity růsti, s nimi černou peruť vstávat ze skal husti.

Nebyly to blesky, ale hrozné oči, jak když kola z ohně vírem poroztočí.

Zob znát rozchlípený, kluzké tvary údů a ta kůže plna naběhlin a trudů.

Na čele roh trojí, hřbet jak děsná pila, peruť netopýří půl obzoru kryla.

„Hoj, ty červe bludný,“ – dásně zahučely – „ký div přál ti asi, že jsi přišel celý!

Pro Slavku jdeš tedy? Viz, tu skal je dosti, samých nevolaných, bohatýrských hostí.

Chceš-li počet zvýšit – nuž – znáš závoj Slávy, ze stříbrných nitek vil se jí kol hlavy.

Když jsme spolu spěli cestou u měsíce, smekl se jí náhle s kvetoucího líce.

Pro ten půjdeš tedy! Než se večer vrátí, musím nitky skvostné pokladem svým zváti.“

Mávl perutěmi – zasténaly skály, jakby kdesi hromy v nich se rozehrály.

A k těm zvukům ještě jako smích to znělo, – a Čin maní svěsil zadumané čelo. –

„Oj, koníčku zlatý, kdes’ mi utek’, škoda, kdož pak teď mi rady skvělou číši podá?

Zdaž mně síla stačí, perutě když schází, abych vzletěl k luně mořem beze hrází.

A kde hledat mám ji? Nikde zmínky po ní, závoj míti musím, než se večer skloní.“ –

Ptal se trávy, květů, ptal se ptáků v hoře, žádný neznal cesty nebes po prostoře.

A to slunko zlaté níž a níže klesá, řada dlouhých stínů vystupuje z lesa;

do délky je táhne večer dlaní tmavou rosnou šlépěj tiskna jehličím a travou.

Půlkruh, kroužek bílý, neurčitý, matný – měsíc vykukuje z borů skvostné šatny.

Čin juž za ním pádí, vždyť tak nízko visí, za kštici jej chytne, sotva pomyslí si.

Však co krok to skokem výše měsíc stoupal, až se v nedostupnu na beráncích koupal.

Urval mládec skálu, na ni stavěl druhou, – prapodivný řebřík s příčlí sponou tuhou.

Rovnal do vysoka – marno namáhání, výše letěl měsíc promodralou plání.

V pozdrav slunci kýval, jež se za stráň krylo a těch mráčků rouna nachem zatopilo.

„Peruť, peruť jenom, orlí peruť míti, zřím ten závoj věru, jak se leskne, svítí...

Ba on padá níže, letí ke mně, ke mně!“ a zor napjal po něm, jak se blížil země.

Zprvu zlatá vločka, vlna od obláčku, potom roven skoro malinkému ptáčku.

Ptáček roste mžikem, perutí mach znáti, jak je ve vysoku zážeh slunka zlatí.

„Hoj, orlíci moji, dík vám nastokráte, málem zapomněl jsem, že vy peruť máte,

která s bleskem letí, do nebe že sahá. Pomoc vaše nyní tisíckrát mi drahá.

Měsíc závoj Slavčin u sebe prý tají, ten mám donést běsu, nežli napadají

stíny noci na zem. Jinak pro věk celý státi budu v sluji mrtev – zkamenělý.“

„Víme o něm, Čine, zář a květ jest jeden, Minulosti prstem divotvorně předen.

Máme na měsíci sídlo, mláď své děti; v okamžiku tobě do náruče sletí.“

Činu nade hlavou peruť hvizdla čtvera, bodem zanikala do modrého šera.

Sotva postál chvilku, sotva že se nadál, juž mu závoj drahý do náruče padal.

Právě hvězdy zlaté oči otvíraly, když se chvatem vracel do kletého skalí.

„Štěstí tvoje, brachu, že jsi pílil, štěstí, rychlé běhy věru práce tato věstí.

Zor-li však ti taký pod obrvím vládne, dílo dnešní noci hříčkou bude snadné.

Každá píseň Slavky v perlu proměněna, co jich vyzpívala retů jejích měna.

Ty mně všecky shledáš do jedinké, Čine, než se jitřní zoře nad obzorem svine.

Jinak – viz ten kámen povědomých tvarů! noc je krátká, Čine, přeji mnoho zdaru.“

Mávl perutěmi, zasténaly skály, jak by kdesi hromy v nich se rozehrály,

a pitvorný mužík z dovádivých ďasů za lucernu mušku podal Činu z vlasů.

„Leť, světloško malá, leť si podlé přání, začaruj na dlouho zásvit zoře ranní,

začaruj na dlouho, – do svobody kmitni, s milým pozdravením k mojí Slavce vlítni.

Pověz mně, ty roso studená a svěží, kde perličky moje pohrobeny leží.

A vy jehly drobné a ty písku bílý, povězte mně, kam se perly moje skryly. –“

Rosa neví o nich, jehly byly němy... „Mravenečků tisíc bych měl po vší zemi,

mravenečků tisíc, spěch a jejich práci, jitřenka juž svitá a noc v propasť kácí. –“

„Co chceš, Čine, co chceš?“ – suslí tisíc hlásků, jakby zladilo se mžikem na otázku

každé zrnko písku i ty drobné jehly, které na vysoko do mechu si lehly.

„Ajta, staří známí, buďte požehnáni, naděj vzkřísili jste v mé horoucí skráni, –

Slavky píseň každá v perličce se tají, ty mám posbírati po rozlehlém kraji.

Sebrat křížem krážem, než se jitro vrátí, jinak v skalách skalou budu z jitra státi.“

„Víme o každé z nich, Čine dobrotivý, které Slavce s retů padly v tyto nivy.

Perel smíchu, žalů, útrap, naříkání snesem do jediné ještě do svitání.“

A již rozběhli se drobní podkopníci, o samotě zůstal Čin o Slavce snící.

Slyšel labutěnku s písní čaruplnou, jak ji tůně houpá zelenavou vlnou.

Juž k ní letí, letí, – z labutěnky panna v objetí se tulí všecka poboskaná.

„Vstávej, vstávej, Čine, perly pohromadě, nežli východ svitne, navlečeš je v snadě...“

tenulinké hlásky ze sna mládce budí, s nímž se nerad loučil v rozkochané hrudi.

Dvojí kupky perel jako jitřní rosy viděl v travě pláti. Mravenečci nosí

jedni bílé zcela jako padlé jíní, rudé do ohniva nakupují jiní.

„Viz těch bílých třpyty“ – děl mu dělník hbitý – „písně z domoviny jsou v nich poukryty,

v bílý krystal slity písně beze žalů, zpěvy útrap září v granátovém palu.

Prvé Slavka pěla doma u tatíčka, dokud štěstí zora jasnila jí líčka,

druhé poutí touto v nářku vyplakala, dříve nežli v lůně pohřbila ji skála.

Všecky jsme je našli různem potrousené, nechať zásvit jejich štěstí tobě sklene. –“

Duha v perlách hrála pestrou barev měnou, když je na ret tiskl s duší pobouřenou.

„Počkej, Čine, počkej, modrou nesu ještě“ – opozdilec jeden volal z rosy deště,

tílko popálené, nahrbená záda, sotva bez námahy velkou perlou vládá.

„Počkej, Čine, počkej, víš, jak labuť pěla, již tvá mysl ondy přeludem být mněla?

Naděje to perla, velká mihotavá, za sponu ji všechněch Slavka tobě dává.

Věz, že ráno netvor na chvíli se vzdálí, dada práci tobě zámek sroubit v skalí.

Prvý zlapíš balvan, jenž ti padne v oči, koníček tvůj drahý k pomoci ti skočí.

Závoj, všecky perly netvor v kámen skryje, nezapomeň s sebou domů vzíti si je.

Ostatek se samo do rukou ti vloží, vždyť máš v čele psáno smilování boží.“ – –

Vyskoč, slunko zlaté, rozhaž, co máš zlata, s pořízenou šťastně Čin juž k sluji chvátá.

Vyskoč, slunko zlaté, spěchej ku poledni a všem stínům kolem larvu s líce zvedni. –

„Aj, máš dobré nohy, věru lepší hledy, nuž, tvé síly zkusím ještě naposledy.

Na den vládni tudy svalem, silou, pěstí, než se vrátím, zámek ať tvé dílo věstí.

Pěkně uroubený, klenutý a ladný, jinak – víš, že východ není odtud snadný.“ –

Zatmělo se v skalách přes kamennou střechu bleskem zmizel netvor v klopotu a spěchu.

Jenom pidimužů roztodivné hlavy na junáka sevšad pohled blikotavý

upíraly v smíchu. Po stěnách se vezli, kam moh’ nejlíp každý, tam se porozlezli.

Čekal mládec ještě, čekal hodnou chvíli, ač mu varem vřely nedočkavé žíly; –

lapil skálu první, jež mu padla v oči, – juž se hýbá, hýbá, kolísá a točí.

Zasténala země, zatřásla se celá, jakby do hrudi jí blesku střela sjela,

sesula se rázem v rozmetu a ssuti, pod balvany skřítci modří, rudí, – žlutí.

Závoj s perličkami sebral mládec v písku sotva rozhlédnuv se v šerém rozvalisku.

Ráj-li skočil na zem s vůní, s květů pychem s drahokamů rosou, se slavíčím smíchem?

Tak se před junákem skála otevřela, jakby zcela jinou zemi noha třela.

Poznal labuť bílou v zelenavé řase, jak jí peruť v slunci stříbrem zamihla se.

Na prostředku ploula v leknínovém moři, že ji stihnout nemoh’ k velikému hoři.

Spletl očko dlouhé co moh’ ze závoje. – – „Juž jsi, labutěnko, juž jsi přece moje!“

Labuť bílou peruť křížem rozepjala, Slavka bílou páží Čina objímala,

zatleskly si vlny na oblásky lysé, a to rety obou spolu sloučily se.

Rázem znikla tůně, bělouš skočil se dna, z nozder síla sálá, z kopyt jiskra jedna.

Hvězdy-li dvě letí sobě do objetí, čili jejich krásné zlatovlasé děti! –

Na Činově čele, jak mu Sudky děly, ztracené se třpyty hvězdou zase rděly.

Výš a výše plání nad hvězdami pluli, kde si ve objetí sladce spočinuli – –

„Čine, zlatý Čine“ – Slavka zahovoří – „cítím vanot křídel v klidném modra moři,

ohlas živých hromů z pout kdy ještě skučí, pohleď nazpět, pohleď po neznámé tuči!“

„Oj, perličko bílá, drak za námi kmitá, jakby z tisíc blesků bič si v dálce splítá.

Leť, koníku milý, myšlénkou se švihni, nebo utoneme v zobu jeho výhni.“

„Máš-li vejce troje s dubu velikána?“ koník v jízdě smělé zastavuje pána.

„Zob až shlédneš růsti, tmavých křídel kyvy, pustíš vždycky jedno do modravé nivy.

Až na zemi stínem meče zkusíš sílu, já jen balvan svalím zbojci na mohylu. –“

Hukot kvapem roste, už i zob a oči, troje rohy dračí ve mraku se točí.

Švih a vejce jedno hvizdlo do hlubiny, odkud mžikem velké valily se stíny.

Tmavá křídla dlouhá, v zorech blesk se třpytí: orel, jeden z bratří, do běsa se řítí.

V šíj mu drápy vtíná, křídloma běh staví, zobem tvrdým tepe do obrovské hlavy. –

Slavka úž a úže tulící se k Činu na koníku kvapí dále ve hlubinu.

Po obláčku bílém, boj jim nade hlavou, bleskem uprchlíci k domovině plavou.

Tichoučko a ticho, němi bez hovoru, druhu druh se ztrácel ve planoucím zoru...

„Čine, zlatý Čine,“ – Slavka zahovoří – „cítím vanot křídel v bílých mráčků moři,

ohlas živých hromů, z pout kdy ještě hučí, pohleď nazpět, pohleď po neznámé tuči!“

„Oj, zas netvor vítěz za námi se řítí, orlí peruť zmdlenou poblíž zřím se tmíti...“

Za ráz vejce druhé letí v sledy koně. – Aj, ký mrak to bílý staví běsa v honě?

Bílá peruť svistí, do stříbrna vzplává, – s prvým orlem soudruh na zbojce se dává.

Křídly stíní dráhu, kudy bělouš kvapí, závažím se věsí na zbojcovy tlapy.

S bleskem na závodě dlouhá bílá hříva koníkova v letu rozevlána splývá.

Již jim nedaleko kyne milá země, lesy do zelena narýsnuté temně.

Ale v patách zloboh zuří, letí, kvapí, rozevírá dáseň, zakřivené tlapy,

pruží drápy, spíná, níž a níže chýlí – – Ha – – Čin s milkou drahou země doskočili.

Jedním rázem letí do skal vejce třetí, co v něm skrývalo se, na div pověděti.

Lev – a zlatá hříva, ohon se skalisek mrská dvojím chvostem v krupobití písek.

Blesk se mihne orlům v zoru plápolavém: teprv teď je síla silna v spolku pravém,

přikrčené lvíče kdy se na skok strojí, lvíče zpomocníče orlů svorné dvoji.

Ještě rety na ret přitiskly se maní a to bylo Činu druhé požehnání.

Hupky Slavka na mech, dřív než zápas tříští, laňkou bílou spěchá skryt se v maliništi.

Mraků dvou-li výheň blesky bije v horu, či se jícen sopky zjevil na obzoru?

Zjevil na obzoru, metá balvan srázem, sosnu třtinou láme, duby kotí na zem.

Zvoní švihy, zvoní, v jiskrách srší ocel, lev se běsu upjal na šij v mocný pocel,

k zoru míří zbojci orlic dvoje zoby; vzpírá se a kroutí, sivé skály drobí.

Šleh’-li křídlem v pravo, sosny shýbly šije, šleh’-li křídlem v levo, do skal brázdy ryje,

kam se chytil drápem, stromy vzhůru letí, pro kotouče dýmu nebe neviděti.

Koník uskakuje před smrtící ranou, švihy bleskem buší, dopadají, planou...

Oj, což ustal náhle sklopiv křídel tepy? Orli zrak mu pili, netvor slepý, slepý!

Napjal mládec rámě, jako tehdy dubu rozťal orlu lebku na ráz v jednom rubu. –

Skála proti skále, hora proti hoře, trup se mrtev kotil širé po prostoře.

Do tesů se řítil, balvan zakryl tělo, aby se mu pod ním lépe – trouchnivělo.

Davy mravenečků snesly pokrov z jehlí pěkně do vysoka skalin ve úlehli. – –

Jeli, jeli borem, jeli zvolna v mechu, nic jich nenutilo více do pospěchu;

Slavka zlatou hlavu sněhem konvalinek ovinula Činu za vítězný vínek.

Mezi zeleň listů, úběl drobných květů vtiskla živou růži usměvavých retů.

Nad hlavou jim pělo hejno malých ptáčků, každý píseň lásky nesa ve zobáčku.

Kam jen koník skočil, rostou fialenky, pod klobouky hřibů slyšet hovor tenký,

vše se chvěje lesem, pozdravuje, kývá, zelená se, voní, švitoří a zpívá.

Svlačec pestré věnce, kudy jedou, spřádá, rosa velké perly v kalíšky mu vkládá,

které teplým vánkem ševelícím v stromech vytřeseny zvoní o lístky a o mech.

Cos jakoby čítal, ťuká moudrý datel, vždy když setkaly se rety našich přátel.

Zprvu čítá, čítá... ah, – v ráz přestal tlouci –, věčnosť trvá pocel jeden, dlouhý, vroucí.

Kukulenko, kde jsi, věštko touhy svaté, rozkukej se jenom třeba tisíckráte.

Kuku, kuku, kuku – viď, to není dosti! Kukej si tu, kukej třeba do věčnosti. – –

Sotva se jim zdálo, u potůčku stanou, který Čina proved’ divotvornou branou.

„Vítej, Čine, vítej, –“ vlna zašepotá – „silou velké lásky minula tě zlota.

Miluj dál! To kouzlo, které hojí všecko, které od kolébky k slávě vede děcko.

Miluj strom, když vadne, les, v nějž sucho padne, zem, když spáti počne, hruď, jež mdlobou chřadne.

Miluj v sobě jiné. Zášť se v peklo sřítí, strom se zazelená, les se počne chvíti,

mízou pozavoní – v zem se žití vrátí, a ta hruď, jež mřela, ta se bude smáti. – –

Jděte, děti, jděte, král už s touhou čeká, stokrát za den z hradu zírá do daleka.

Lva ni orlat, Čine, třeba nebude ti, svobody jim popřej, ať si zase letí.

Koníka však podrž. Nadšení pil ze mne ve studené vlně ze hlubiny temné,

a, bys paměť choval na pomocné druhy, skloň svůj holý štítec do vlnek mých duhy!“

Ponořil štít do vln jako do zrcadla. A hle, jaká malba v lesklou plochu padla,

vykouzlena rázem s věncem na okraji, v kterém květy lípy jak démanty hrají.

Na oceli modré rozpjat orel bílý, jak stříbrnou peruť na dvě strany chýlí.

V peří se mu leskne krůpěj ze hlubiny proměněná sluncem žhavé na rubíny.

Po bok černou peruť soudruha je znáti, který v zlaté ploše temně počal pláti;

nad oběma lvíče s bílou vlnou vlasů, rozkročeno blýská v granatovém jasu.

„Rytířem jsi, Čine, to tvé barvy budou, za zetě by nebral král snad podruž chudou“...

Domluvil a pádem se skal ve přemetu s políbením díků upřímných dvou retů.

Jedou dále, jedou ke známému městu, všude nové žití směje se jim v cestu,

kytky louka váže, všude vůně vzplává a do srdcí jejich tiše napadává. –

Na rozlehlých valech zeleno, – vše jásá, do bran ověnčených vjíždí smavá spása.

Nemoc zažehnána, slepci zase vidí, poznali se bratři, vidí lidé – lidi.

Kolik vozů zlata nabízel král vřele, pážat na posluhu k pouti osamělé.

Čin jen vrance vybral pro nevěstu svoji se zlacenou uzdou v mihotavé stroji.

Ještě lék měl jeden a to všechněch větší, který může zahnat každé nebezpečí:

„Vezmi, králi, závoj se Slavčina čela, aby od slepoty mládež léku měla.

Minulosť jej předla, každá nitka září, zavěste ho sobě zrovna na oltáři.

Minulosť jej předla, není hotov, není, další práce vaše dát se do předení.

Probírejte denně nitek jeho mříže, v každé uvidíte rudou značku kříže...

ale za ní, za ní, – o čem sotva sníte... Ah, jen probírejte, však to uvidíte.“

A juž kvapným klusem ze bran vyskočili. Hle, jak svědčí Slavce vraník roztomilý!

Podkůvky mu zvoní, v závod s Činem pádí, který Slavce šeptá, jak se mají rádi. – –

Okamžik to bylo, druhá tvrz je vítá, jako hnízdo štěstí do haluzí svitá.

Král měl sílu darů pro ně nachystánu, deset vozů zlata na zeleném lánu.

Čin však páteř perel s hrdla Slavce bera rozdělil je rychle, jaké barvy která.

Modrou sobě, králi ty, co rudě planou, bílé porozhodil jako na chytanou.

A ty perly v písně změnily se rázem, než dopadly ještě mezi davy na zem.

Lid je poznal, zapěl, třásly ulicemi... Lid má písně svoje, více neoněmí.

„Schovej, králi, rudé, schovej na památku, ať jsou upomínkou útrap, žalů, zmatků.

Krev to je, co skrápla s hrudi Slavce naší, kterou prolévali kdysi „mesiáši“. – –“

A zas kvapí ze bran, láska je jim zlatem, které se všad září v lesku duhovatém,

v lukách z malých terčů žluté pampelišky i z okének v horách každé bílé chýžky.

„Hejsa, věže milé, štíhlé do špičata, z daleka vás vítá touha moje vzňatá,

do nachu se stopte pozlacenou bání, letí se mnou, letí boží smilování.

Rozezvučte, zvony, své kovové rety, salvou hřměte ve kraj truchlý dřív a kletý;

louko, zaplaj, zavoň, zelenej se, stráni, letí se mnou, letí, boží smilování.

Vlaštovičko švihlá, poselkyně sladká, leť, kde palác dřímá a kde pláče chatka,

zvěstuj tatíčkovi, aby zjasnil skráni, že už letí se mnou boží smilování.“

Vlaštovička letí, zvony hřmí a hučí, nové snítky v lipách do zelena pučí,

ze sta hrdel zní to jásavýma rtoma: Věnce sem a kytky, již jsou, již jsou doma: –

Vyletěly včely z úlu v jara tuše, – stařičký král s lidem Činu v ústret kluše –:

na bělostný kalich pro med usedly si, – na Slavčině retu tatíček už visí.

Řada bílých družic jak o božím těle cestou květy sype modré, zrůžovělé;

všude řeči, shonu až až do úpadu, a tatíček starý sivou hladí bradu.

Vždyť tak rázem omlád’ skoro o století, když uviděl zdrávy svoje milé děti,

když uslyšel zprávu, drak že mrtev v hoře. Jistým byl teď zcela na širokém dvoře.

Činu zlatovlasci s dcerkou svojí smavou požehnal, jak slíbil ještě před výpravou.

Odevzdal mu žezlo, vlády váhu celou, aby si ji řídil páží svojí smělou.

A než svatba byla, Čin se vydal v chatku na veselku pozvat opuštěnou matku,

vrásky vyhladit jí, jež se svily v čele dlouhou nejistotou v tiši osamělé.

Co tu slz a smíchu, – o, kdož vypsat stačí, na veselku honem zaběhnem si radši.

Tam se zlatem háže, prohnuty jsou stoly, hudbu slyšet skočnou na hon po okolí.

Stromy tančí spolu, s bukem bříza švihlá, lípa s dubiskem se do sousedské zdvihla,

i ta skála sivá nehybnou hruď duje, od podpatků sobě dneska poskakuje. –

Slavka podlé mravu zardělá až k čelu musí svatebčanům dáti po pocelu. – –

Nač ten rozpak, dítě, holubičko bílá!... Čin se usmál trochu, když mne políbila.

Taká svatba byla, jaké nevídáno, při hodech nás stihlo padesáté ráno;

padesáté ráno ještě nestačilo. – Tak a nejináče musilo být, bylo.