II.

Ruku v ruce vešli v síň, do světnice, za stůl sedli, se solí chléb spolu jedli cizími si míň a míň.

Tak tu bylo prostomile, dubový stůl s trnoží mytým fládrem svítil bíle, peřin po strop na loži

za záclonkou ve přístěnku prozradilo dobrou ženku, domácnosti milovnou, třeba byla královnou.

Nad stolem v kout sbíhala se lišta umně zrobená se zábradlím pěkným v pase, vyřezávkou zdobená,

na ní mis a džbánů stálo malovaných věnečky, růží, ptáčkem, srdečky a jak záhon kvítí plálo.

Za ní svaté obrazy, útočiště v nesnázi, kahan v tvaru lidské dlaně žlutavý svit vrhal na ně.

Hrdličky dvě s pelesti v zeleném se vínku skvěly, a květ žlutý pro štěstí za trámem, kde spáry zely,

nádovník střel s povalu. Do čtvrt jizby rozsedla se z široka a pomalu obrovitá kamna zase,

kachlík jejich zelený polévanou kresbou blýskal, s myslivečky, jeleny pod stromem tam pasák pískal.

Za kamny pec široká podbíleným člupkem nově k odpočinku, ku pohově svedla by i proroka.

Kolkol lava tvrdě sbitá, pohodlně rozložitá, a dál v koutě u dveří kolovrátek soustrovaný,

bílou kostí vykládaný chlubil se tu v zášeří rovnou přízí vlasu tenčí. Na kuželi připentlen

vláčně visel plavý len, hoře zlatě svitem zvenčí, jenž se okny v proudech dral skrze hradbu balzaminky,

muškátu a rozmarinky a vše vůní zadýchal. Jako panny stály v řádce se žlutými placáky

slunečnice na zahrádce zakoukány v oblaky. Makůvka v šíř větve střela, hrušek tíhou bohata,

jabloň jabky uzardělá, modrající karlata vonně páchly v tichém zrání, v teplém letním oddychání.

S druhé strany od humen klopot práce v různém hlase doléhal sem utlumen ve žní nejpilnějším čase.

Těžké vozy rolí dar kolébavě k mlatu vezou narovnaný pod pavezou, poklad, jenž má klasu tvar,

koně ržou, šíj vzpřimujíce v odpočinku na chvíli, z mlatu cepů šesteřice zpěvné tančí daktyly.

V hlahol chasy na dvůr splývá zelených lip vůkol šum, a car dvora, kohout, zpívá aleluja k nebesům.

„Hle, má říše, s tou my rostem’, žijem’, mřeme –“ pravil král na náspa jda se svým hostem, „jak děd, praděd žiju dál.

Meč jsem zdědil, ale v krvi nikdy jsem ho nestopil, – no, snad ze všech králů prvý vlást jsem špatně pochopil.

Zahalil jsem čepel břitkou šátkem s pentlí pletením, aby neznectěna bitkou byla míru znamením.

Ta mým žezlem; Právo sluje, ve fáborech silno dost pře a spory napravuje, vlídně kárá nepravost.

Po dědinách všech mé Hané vládne rychtář Právem svým mému meči podobným, každému je svato, pane.“

„Možná věc to, králi, leč víc by spravil nahý meč! Mocnější než láska strach, láska vedle sebe staví,

ale strach odbojné hlavy sráží pod sebe a v prach. Na prestolu výš jsi pán, čím jsi více obáván.

Jiný jsi, jiného těla nežli chám, jenž vláčí pluh, v tobě jiný, světlý duch, vůkol tebe záře skvělá.“

„Což, jsou různé způsoby, kdyby bylo, bylo by, ale zatím –“ „Pln jsi síly jak ta hnědá tvoje zem,

rozvažuj, co řek’ jsem, chvíli, k slávě tvé a štěstí všem. Však i to ti musím říci: dálnými jsem kraji jel,

všelico jsem uslyšel, také píseň, – děti v kole zpívaly ji ze svévole, komu patří, nevím sám,

ale zde ji zazpívám: Známe krála pecivála, ej, trajtudy, trajtydli, s paní králkou peciválkou

podpírá se o vidly. Známe krála pecivála, rybník másla teče tam, paní králka peciválka

z rybníka s ním chlamsty chlam. Známe krála pecivála, až ten rybník vypije, paní králce peciválce,

opija se, nabije.“ – Tichounko ta píseň zněla, králi tvář se krví rděla, pil svůj jed, že sotva cítil,

a Cizinec okem svítil.