Jsme kvítečka života bílá jak sníh,
co ležet ho zůstalo na haluzích.
Jak nebesa vzplála v slunečním lesku,
my k životu našly z ledu si stezku,
a smích,
jímž nebesa hrála, meze i skála
v nás nalezla náhle na rtech svých.
Chci kvést! děla louka i vychladlý mech,
chci žíti! to země byl bouřlivý vzdech,
my, kveteš už, řekly, v nás tvoje žití
hle, lístečkem drobným září a svítí,
a břeh,
zkad poslední stekly slzy, je změklý
a skřivana čeká s písní v rtech.
I ty, který v kadeřích ležet máš sníh,
pojď, rosteme pro tebe, abys nás zdvih',
ať života píseň nová a svěží
jak v pupenech míza k srdci ti běží,
a smích,
jejž tlačila tíseň, všednosti plíseň,
z těch lístků ti zaplá na lících.