I.

Na zelené hoře lesa na pokraji, vidíte-li chýžku, jak se v lipách tají

jako teplé hnízdo, jež si drozdi staví v kosmy starých jedlic sběhlých do doubravy.

Žudřík nevysoký, na petlici dvéře, rozmarinku v oknech a růžové keře.

Jak na velký svátek bez poskvrny stěny cestou modrou vezpod ladně oblíčeny.

Slavila dnes svátek náhlý, nečekaný, ptáků sletlo se k ní hejno s každé strany.

Švitořili v snětí, stříšku oblétali, kteří zdaleka jsou, po zvěsti se ptali.

Vrána vyřídilka vše jim vyprávěla, jak se v noci snesla v chatu hvězda skvělá.

Měla malé tílko jako andělíček, dvé jak jitro jasných do růžova líček.

Zrovna s nebe v chatu do peřinky hebce ulehla si sama bílé na kolébce.

Střízlík vyzvědáček doplňoval zprávu, jak prý máti v divu zvedla ráno hlavu.

Jak se usmívala, zářila a rděla, a jak chystali se kmotři do kostela.

Jeden fábor, pentle byl ten klouček malý, Čin prý pohrobečku na křtu jméno dali.

Divné věru dítě, přilétlo jak střela, zákmit zlaté hvězdy zářil jemu s čela.

Divily se tety vlásků zlatých toku, když řeč končívaly jak zvyk: „bez ouroku“.

V oknech růže kvetly, voněly a plály, s děckem zlaté mušky ve vzduchu si hrály,

kolíbal je diblík sny mu nose v dlani – vždyť prý zrodilo se boží smilování.

Luna mžikla v listí, noc šla krajem sama, jeden brilant vléčka, urozená dáma.

Hledí do chaloupky, ťuká na okénko: „Měj se na pozoru před můrami, ženko!

Máš-li svaté Krále psány na veřeji, chvojku bezoviny proti skřítků reji?

Nesdělávej plény s hlavy prostovlasé! A kde pohostěná sudic sporné chase?“

Kývla spokojeně, rozpustila vlasy, a již chata ve snu sladce oddýchla si.

Všecko dřímá kolem i ti pěvci v snětí... Hle, nad mešnou stříškou juž tré stínů letí.

Ťuky, ťuky, ťuky, jizba náhle v šeři, stínů tré se táhne zvolna ode dvéří.

Rozhlédly se kolem sudičky, tři sestry, zasedly si za stůl krytý v ubrus pestrý.

Za stůl přichystaný sedly vedlé sebe. Co jich věštbou bude, peklo čili nebe?

Peklo čili nebe! – – I ti v rohu svatí zdáli se v svých rámech za zdar přimlouvati. –

Již se prvá zvedla, k loži přistoupila, říza její dlouhá jak sníh padlý byla.

„Dobré pohostění – krásu beř z mých rukou, o níž slavíkové za večera tlukou.

Sílu beř z mé dlaně, jejíž cíl je dobrem, srdcem pannou budiž, duchem budiž obrem!“

Na líc hochu dechla, ret mu ňádrem skryla a pak sestře druhé místo postoupila.

„Jaké pohostění? – – Rez byl na mém noži, za to do vínku se hochu svízel vloží;

zmiziž hvězda s čela i těch vlasů zlato, kouzlo snah tvých zlobou budiž pozaváto!“

Černou řízou robě na kolébce skryla, hvězdu zlatou zhasla divá její síla,

a když odstupujíc věštbu dokonala, sestře třetí za ní slza v oku stála.

„Lásku, jenom lásku přijmi z ruky mojí! Miluj! To tvé kouzlo, jež tě s cílem spojí,

zlosť jím sevřeš v pouta, nesetkáš se s bolem, ač jda útrap cestou, budeš apoštolem.

Věk juž čekala jsem na tvé narození, ve hvězdách jsem četla, v kterých klamu není,

miluj, synu, – Slávu!“ Žehnala ho plaše a jizbou to znělo jak hlas mesiáše.

Znikly sestry rázem. Den se blížil v hory, ťukl na okének zarosené zory.

Pták se ozval kdesi, za ním věnec druže, z duhy drahokamy nesly plané růže.

A těch svatých řada, kteří malovaní slyšeli ty sudby, pohnula se maní.

Prška zlaté zoře po jizbici hrála, a ta řada svatých z rámců svých se smála.

Vyběhl den bílý z přívětivé chaty, – v trávě nožky rousal hošík košilatý,

slunce hledí za ním dvěma okénkama a on volá na ně: mama, mama, mama!

Kojila to děcko krůpěj jitřní rosy, jahodina v náruč jahůdky mu nosí,

vánek kolébal je tiše místo matky a drozd zazpíval mu popěveček sladký. –

Již den prvý minul, druhý přišel valem, synka neznala by matička juž málem:

junák pad’ jí v náruč místo pacholátka, a jak zvonila mu rozprávka ta sladká.

„Mamičko má zlatá, dej mi požehnání, musím jitrem příštím odspěchati strání,

odspěchati ruče touhy na peruti, cos mně ruku svírá, cos mne volá, nutí.

Snil jsem. Krásná paní jako anděl bílá ret svůj na mé čelo ve snu přichýlila,

zašeptala cosi, rukou pokynula, a zem divná, matko, vůkol mne se snula.

Zřel jsem kraj svůj známý plný černých stínů, každý kvítek volá: hynu, hynu, hynu!

A ty stíny černé ve mraky se slily, zlobou zajiskřily, zlobu vychrlily.

Na dunivém voze s otěžemi blesku netvor z cizí země k nám si razil stezku,

nad město se vznesl, město stověžaté, – však je, maminečko, sama dobře znáte.

Ke králi se vplížil kluzký jako zmije, mezi lid se vplížil a všem srdce pije.

Slavku králevičnu rázem unes’ králi, na západ ji unes’ – všichni zaplakali.

Světlo unes’, žití, noc a tmu dal za ně, mřete mrtví, zvolal, tmu vypustiv z dlaně,

se Slavkou hvězdičkou u věčnou noc kvapí, do krve ji zraniv stiskem hrubé tlapy.

Já to viděl, máti, cítil jsem, jak z čela za ní hvězda moje na ráz uletěla.

Půjdu já si pro ni, jak mi děla paní. Zítra se slunéčkem musím, musím za ní.“

Marny mateřiny výmluvy a řeči, vždy se vyvřel junák schytralé jich léči,

a když v nachu vzplálo nebe k jitru siné, máti loučila se s hochem: „Jdi, můj Čine!“

Šel a šel sám horou, v jedlí drozdi pěli, jak by ňádru jeho dobře rozuměli,

a v té písni jejich, kterou doma slýchal, ani jedenkráte sobě nezavzdychal.

Známé konvalinky kývaly naň zvonky, nohy svlačec chytal steré do úponky,

mech tak libě voněl a se svítil hladce, že mu bylo zrovna jako ve pohádce.

Z doupnatého dubu vínek vil naň tleskal, čtveračiví šotci zubili se se skal,

dup’-li na ně v žertu pohroziv jim dlaní, šmahem pozaběhli v bázni pod kořání.

Došel na mýtinu lesem lemovanou. Jako bílé pentle břízy po ní planou,

které na potulku jen tak vyběhly si. Za nimi sem nemoh’ javor, strážce lysý.

Rozkročil se pouze hodně do široka nepouštěje chvilku svěřenek svých z oka.

Když již nemoh’ dále pohnout starou patou, zatřásal jen ob čas hlavou parukatou.

Mýtě zabíhala mezi skály náhle, odkud zněly k Činu skřeky jakés táhlé,

jakby odpůrci dva, ve stěsnaném skalí v souboji se bili, v souboji se rvali.

Orlata dvě uzřel Čin tu v tuhém sporu, křídloma se tloukla, zášť jim plála v zoru.

Jedno peří bílé rudě pokropené, druhému se s boků černá peruť klene.

A to péří bílé i to černé v směsi létalo jim s hrdel až v ty tiché lesy.

Zalétalo v lesy, dopadalo k zemi, a zas vírem vzhůru letí haluzemi.

„Dobřes’ přišel, Čine!“ obě zavolala – „rozsoudíš nás tady. – Mně se křivda stala...“

„Mně se křivda stala...“ navzájem se přela, než svou vádu celou Činu pověděla.

„Já jsem kořisť uzřel“ – zahovořil jeden, „a mým letem soudruh na stopu jí sveden...“

„Já však jsem ji lapil,“ druhý v řeč mu skočí, – „mé jsou tedy právem jelenovy oči.

Oba oči chceme nic víc na kořisti, proto peruť naše ve sporu tu svistí;

sudiž tedy, Čine, který máme právo, jinak nebude ti v drápech našich zdrávo.“

„Aj, jste-li vy orli, oba rodní bratři! Stejný podíl míti každému z vás patří.

Aj, jste-li vy bratři, bratři urození, každý po rovnotě buďte poděleni.

Hle, tam zpoza lesa krahulíci vzletli, zpěvných ptáčat malých šlehající metly, –

každý dvé má očí, jimiž písně plaší, snad vám postačí juž pro libůstku vaši!“

„Rodní bratři, rodní – – hoj, my zapomněli. Dík ti, Čine, za soud vítězný a smělý.

S Rychlostí jsi spojil kroky, na své pouti. Váhání se jimi v bořenisko shroutí.

Vezmi pérce jedno, nezapomeň na ně, kdyby zle ti bylo, vzpomeň odhodlaně. – –“

Poklonil se junák, pěkně poděkoval a bělostné pérko za ňádra si schoval.

Šel a šel zas horou, kam ho vedla touha. Cesta pořád lesem jedna, dlouhodlouhá,

bory lemovaná, vydlážděná mechem a provátá vřesu, doušky, hlohu dechem.

Soumrak se již zvolna kradl stromů sítí. Jakáž pak to zoře tamo s cesty svítí?

Zdali do husti té slunce na sen chodí, čili měsíc váže plachty na své lodi?

Či že chýžku jakou zažehla tam zloba? – – Dva mravenčí kopce, ve plamenech oba.

Spěch a nářek, křiky, pobíhání, zmatek, každý mraveneček v ranci vlek’ svůj statek.

Pachtil se a snažil a se ztrácel v plamech, bílé rance klada opatrně na mech.

Čine, pomoz, pomoz! Jaké rozmýšlení? – Uhasen byl plamen rázem bez prodlení.

Sotva hotov s prací, ještě dým šel z mechu, – mraveneček malý stanul před ním v spěchu,

s popálenou šíjí, chromý od požáru, tenulinkým hláskem blahořečil zdaru.

„Díky, dobrý Čine, vezmi za námahu nožky mojí zbytek, jež ti bude k blahu;

kdyby tíha na tě padla někde v pouti, nezapomeň na nás sobě vzpomenouti.

S Pílí Milosrdí tady spojilo tě, která k cílu vede překážkami v zlotě. –“

Pousmál se junák, pěkně poděkoval, a maličkou nožku za ňádra si schoval.

Usnuli již drozdi, vánek leh’ si v bučí, jehlicemi měsíc, tenké střely lučí,

kam zapadla každá do tmavého těsna, hned si pooddechlo blaze všecko ze sna.

Čin si used’ také měkce do jahodí, zadíval se v nebe, jak tam hvězdy chodí

jedna vedlé druhé jako malé tečky zapleteny ladně třpytné u věnečky.

Luna pohlédla naň a již lučí střelu namířen zrovna ku bílému čelu.

S jehly na jehličku sen se táh’ a spřádal, kolébavku divnou Činu v ucho vkládal:

Vyrostla travička na kraji hájíčka, voní; za rosy jeleni

chodí tam k prameni do ní. Lesní ženky, když noc kvapí, bosulenky se jí skrápí.

Pletou ji do vlasu v laškovném zápasu, do studánky kloní spánky.

Krásny, mlady v lesní chlady uletí zpět. Paprsek do zoru,

umění hovoru na němý ret kapradí zelené a vlny z pramene

vracejí zpět. Hora proti hoře s čapkou k jedné straně, postříbřenou stužku

rozplétala z dlaně, postříbřenou stužku rozpustila s boků: potůček to syče

dále nemoh’ v skoku. Pěnil se a kroužil na balvan se tlače jak chycené v kleci

se svobody ptáče. „Pomohu ti, brachu“ – Čin juž skalou třese, střemhlav v důl ji metá

po sperleném vřese. Skočil potok s hrálí na lučinu v ryku, leh’ si hádkem bílým

na ní do trávníku, volal na junáka: „Vůdcem tobě budu, dovedu tě k Slavce

bez námah a trudů. Za sedmerou horou cesta roklí, lesem, nebes po prostoře,

průrvou, srázy, tesem, není vyšlapána, plna trní, hloží, jakou jíti musí

smilování boží.“ Čin si pochvaloval našed společníka, který v cestu pěnou

lahodivou stříká, pěnou stříká v cestu, skály razí hbitě, které usedly si

na ní vzdorovitě. Neztratí ho nikde, nebojí se zrady a juž činí šuhaj

podlé jeho rady. Svázal v kytku kapraď, sen jak radil maní, baňku vody nabral

ve voňavém stlaní. Shodí-li se, shodí, nevyjde na škodu, všecko dobré bývá

zvláště pro příhodu, a ta kytka švarná, voňavá a svíží za pasem mu věru

valně nepřitíží. Šli jak staří známí Čin a potok spolu, tento nitku řeči

vedl za hlaholu, po oblázcích šustil rozpustile, hravě, hned zas duhu tvořil

Činu ke zábavě. Vběhna pod kořání líbal květů něhu, které klonily se

k němu z obou břehů, Činu ve vlas natřás’ perel, bílé pěny a zas vážnou bublal

tich a ponížený. Sotva nadáli se, k městu přichvátali. Obklopeno bylo

šedivými valy, a ty pusty stály, pusty beze stráží. Což se nikdo do bran

kročit neodváží? Neodváží věru, kde jen kletba vládne, velkým smutkem jiskra

těchy nepropadne. K městu slepců přišli bez jasu a světla, kde tmy zloba klatá

z řeménků bič pletla. Bič, jenž děti drobné v prvém květu jara šleh’ a v pouta sevřel

i ta týla stará. Neviděli slunka, které v nivy skočí, hvězd, jež noc si vplétá

tmavých do vrkočí. Neviděli sebe, neviděli světa. Proč? – O, kdož to soudí,

jaká rána kletá na krále i králku, na lid padla ruče a zory jim spjala

temna do obruče. Král dá žezla půli i korunu s hlavy, kdo by zaklít doved’

žalostivé zdraví, zaklít, zahnat, zléčit, slunko rozžít zase, a těch milých hvězdic

těsno stříbrovlasé. „Zkusím sílu svoji –“ Čin se králi hlásí jako posel boží,

jako posel spásy. Na metličku svázal proutky, jež měl z luhu, švih sem, švih tam přes líc

krále, lid i sluhu. Králi zcuchal vousy, králce jemné brvy, rádcům tvář se skoro

zardívala krví, ale mžikem všichni, jak tam v řadě stáli, po pomlásce zase

světlo uhlídali. Bylo díků, křiku, jásotu a plesu, král se s trůnu klonil

pro kytičku z lesu, pro kytičku prostou pokropenou rudě, které neznal dříve

na domácí půdě. Odměnit chtěl Čina trůnu dobrou půlí. Než ten dost měl plně

na jich dobré vůli. Poklonil se králi, králce líbal ruku a již mizel z hradu

ze vřavy a hluku. Potůček naň čekal v chladu u rákosí pije s listů jeho

po kapičkách rosy. Zašuměl a dále spěchal po kamení a Čin za ním pílil,

pílil bez prodlení. A zas jako dříve hojnosť skázek uměl, hned si skočil v perlách,

šepotal a šuměl, v ráz se točil v tůni tich a němý zcela. Tak jim cesta svorně

letem ucházela. Ani nevěděli, jak u města stáli. Černé mraky nad ním

jako příkrov plály. Ticho hlubší hrobu ulicemi válo a nic neplakalo,

nic se neusmálo. Lid jak stíny duchů bral se ulicemi ponurý a mrtvý,

a byl ten lid – němý. Písním nerozuměl, které zněly z luhů, jenom cizím skřekem

druh se hlásil druhu. „Ajta, pane králi, k hradu pokyň lidu, jsem-li dosti mocen,

abych zlomil bídu –“ v blanku mládec vepsav králi podal směle. A hned bílý prapor

zavlál věži v čele. Moře přese břehy vlnou vystoupilo – a to město celé

do hradu se lilo. Čin vzal pohár zlatý, a z baňky té prosté již v něm voda šumí,

přes okraje roste. Potom po pořadu nejprv panu králi, lidu, co stál němý,

rety kapkou tály. Netály rty kapkou divotvorné vody, ale bouří hučel

kolem ohlas shody. Král se zvedl s trůnu, koruna i žezlo, vše se Činu k nohám

s díkuvzdáním svezlo. Objímal druh druha, všudy shonu plno. – – O té síly divné,

tajuplná vlno! Poklonil se králi lékař divotvorný, zbytek vody podal

na ten osud vzdorný, a než první záchvat zradostnění minul, juž zas nohu kvapnou

po potůčku šinul. Za nadšením volán Čin si chutě stupal, nemdlel nohy útes,

sráz ni slunce úpal. Kraj se jaksi měnil, skály v cestu trčí a to křivé klestí

do země se krčí. Potůček se pěnil bublavýma rtoma: „Hned již budem, Čine,

hned již budem doma. Sedni na má plece, jde k nám úzká brána do skalního vazu

pracně prolámána. Hostů dosti uzříš tudy pohromadě, kolik věků mnohým

dřímá v šedé bradě. Touže cestou právě jako ty šli – zašli, aby zapomnění

a hrob u mne našli. Zlý čaroděj Doby zaklel jejich žití, zor je spánkem upjat

jako tuhou nití. On jim nedá více strhnout snění s očí, proto za mým kynem

nikdy nevyskočí. – –“ Domluvil a hupky se již řítil v pěně s Činem potok dobrý

po skalisté stěně. – Jako třpytnou mušku v dálce planout zřeli, potom v bod se měnit

mihotný a skvělý. A ten bod se blížil, z temna rostl, tryskal, tisíc blesků metal,

lámal je a blyskal. V rudých světel jase po modravé vlně jakby plavili se

dále tajuplně. A juž byli v bráně. Démant čistou hlatí spínal oblouk její.

Sloupové dva zlatí pustili je k předu. Hoj, zda zory klamou? Čin zří v kole postav

mnohou líci známou. Kolem zlaté stěny na slonová křesla řada hrozných postav

do snění tu klesla. Meč i palcát s mlatem pevně tiskly pěsti, někde korun zálesk

také krále věstí. V dlouhých řízách tmavých, – v ocelové zbroji, ze štítů jich zlatých

blesků dav se rojí; – ale hrubých štítů prohnutých jak v seči, které k noze tisknou,

znáti počet větší. Na posledním místě, ha, to známý zvláště, jako balvan strmí

z kosmatého pláště. Jedna rýha krunýř, na něm kalich zlatý a ten meč, o, celý,

celý zubovatý. Šišák holý zcela, prostý bez ozdoby, mlat sevřely prstů

ocelové skoby; nade všecky trčí chmurný do vysoka, jakby chtěl si hledat

ještě ve snu soka. K tomu Čin si skočí, zavolá mu v duši, ať se palcát napne,

tepe, hnězá, buší, skály rozemele, pouta srazí rázem, která druhy jeho

stiskla za ním na zem. „Moje zlaté dítě, nech, co spí, již spáti. Co byl věk pochoval,

to se sotva vrátí... pouze pro meč k sobě ved’ jsem tvoje kroky“ – zahovořil tiše

potok měkkoboký. „Pro meč divotvorný, pro štít, pro koníka, který stejně se mnou

pěnu z nozder stříká, září jako slunce, ohněm zorů sálá, pod kopytem jeho

roztřepí se skála. Mnou je vychovaný, dlouho na tě čeká, jsa už netrpěliv

k cestě do daleka. Za mne k panně Slavce hravě donese tě cvičná jízda jeho

v poklusu i letě.“ Dvé-li sluncí letí? – Jedno nebem pluje a to druhé sobě

nivou poskakuje. Máš, slunéčko boží, máš ty také brata, který splynul s nebe

jako láva zlatá? – – Čin si vyjel ze skal tryskem na bělouši. Hříva po zem sáhá,

podkov cinkot zkouší. Dupl do křemelí, jež se bíle skvělo, – rudých jisker tisíc

z něho vyletělo. Dupl do ocele skály věkovité, – na tisíce prášků

měla čelo sbité. Zařehotal koník, – zatřásly se duby, v jeden plamen chytly,

jenž mu soptil z huby. Skočil koník s Činem, – hřívou honil mraky, vichořiskem letěl

skoro nad oblaky. Oblaka se chvěla, zachmuřila čela a jak hejno supů

pryč se rozletěla. K dubu přicválali. Obzor mezil tělem, koník nehodlal mu

vyhnout hrdým čelem. Dvacet Činů mohlo kolem ruce spjati, nebyli by mohli

tělo obestati. Do koruny hromy na noc chodívaly, o větve se mraky

trhaly a rvaly. Za ním Slavky město sotva vidět bylo, dubsko haluzemi

obzor tarasilo. „Čine, mladý reku,“ – koník zahovořil, – „vládneš-li tak mečem,

abys obra sbořil? Krása nepostačí, s kterou síly není, zkus tu páží rozmach,

Čine, bez prodlení.“ Rozkročil se junák, svaly nabíhaly, rozkročil se k ráně,

páže ocel vzaly. – – Nebe-li kus letí, hvězdy s ním i mraky, slunce zastřelo si

udivené zraky. Padne na zem nebe, stroj se, země, k smrti... odsečený dubec

ve prachu se drtí, ve prachu se drtí, praská, úpí, stená, a ta křivá haluz

padá na kolena. „Dobře tak, můj Čine, jdi, patř do vrcholu, uzříš hnízdo malé,

v něm tři vejce spolu. Vezmi s sebou všecka, v cestě se nám shodí, až tě jízda moje

zpátky doprovodí.“ Rázem stáli v městě. Bylo jak ta druhá, velký bol se sepjal

do okovů ztuha. Ptáčků přeletáčků nikde neviděli, ve vzdechu se jenom

ztrácel okres celý. Král jak mléko bílý slz juž neměl ani, milou dcerku volal,

volal bez přestání. Jiskerečka víry kmitla králi zorem, Čin když objevil se

se sílou a vzdorem. Jiskerečka víry jako muška malá v beznadějné temno

jasu nasypala. „Oj, zlá bída, synu, do šedin mi lehla, šij mi svírá, tlačí,

útrobu mně sžehla. Proroctví prý bylo ve knihách kdes psáno, že se stvůra zrodí,

kam spat chodí ráno. Odtud že se vztýčí, půjde světem zticha s maskou pocestného

nevinného mnicha. Oj, to pohostinství! My ho uhostili, z prachových peřin

lože připravili. Našel prý v mém hradě, co šel hledat světem, v potvoru se změnil

se zubatým hřbetem. Perutě mu vzrostly, ptáčka mého lapil a s ním v brloh jakýs

do západu kvapil. – – Veselo nám dříve, anděl štěstí s námi, trýzně, boly všecky

kdesi za horami. Ptáček dopěl písně, Slavka, dcerka drahá. Co nám zbylo po ní?...

Prázdný kalich blaha. Prázdný kalich, prázdný s rozdrceným krajem a teď opuštěni

pádem k hrobu zrajem. Co jsi města viděl i tu bídu jejich, kráčel jsi k nám pouze

dračích po šlépějích. – Pro Slavku se mnozí na netvora dali. Však co vyřídili?

Žaly jen a žaly...!“ „Do roka a do dne s ní mne čekej, králi, nepřijdu-li, – jiní

darmo umírali. Nech si perly, zlato, výkup krví splatím, aneb s drahokamem

na srdci se vrátím. Vrátím se a kleknu před tvým trůnem, králi, dá-li mně tu perlu

vůle tvoje? Dá-li! – – Vídal jsem ji ve snu, modré oči její, když jsem v horách patřil

plesa na krůpěji. Vídal jsem ji ve snu, nach na bílé tváři, když se východ zarděl

červánkovou září. Vídal jsem ji ve snu, vlasu vrkoč zlatý, když se slunce bralo

vedlé naší chaty. Vídal jsem ji ve snu, cítil hrudi vlny, když mé čelo chladil

vánek tajuplný. Jméno její kdysi v sluch mi šeptla víla, nitku žití mého

s jejím v jednu svila. Hoj, jsem silen, králi, cítím na své skráni mateřino sladké

svaté požehnání. – Do roka a do dne s ní mne čekej, králi.“ – – A již podkověnky

zajiskřily v dáli. Jeli, jeli krokem, – lesy pod nohami plnily se mlhou,

plnily se tmami. Jeli, jeli skokem, – mraky pod nohami, o podkůvek hrany

nítily se v plamy. Jeli, jeli tryskem, – hvězdy pod nohami svítily jim v cestě

jako drahokamy. Jeli, jeli bleskem v tichu po nebesku, zdola písně zněly

záští, lásky, stesků: Nač světlo nám, prokletý plam? Noc, naše královna,

světlu se vyrovná mocí! V náručí dnes hoví nám les.

Můra a netopýr mohou jen rušit mír v noci. Nemáme pout

kam se pohnout! Skálami, balvany zmítáme na strany v noci.

Člověka hruď nám domem buď! Úsilně útrobu sklátíme do hrobu

k noci. Který as král se nás nebál? Vládneme na zemi

do dne, kdy oněmí, mocí. Hoj kolem do kola stočte se, stočte!

Rozžete plameny, ve skály, v kameny skočte! Hoj kolem do kola

zahřměte v plese. Ať se strom, osení v kouři a v plameni třese!

Hoj kolem do kola strhněte hráz! Lednými kladivy padněte na nivy

v ráz. Sviťme, sestry! Spása nad hlavou nám jásá.

Ať mlhy uletí, mraky jim v zápětí s hněvy a vzdory. Zjasněme zory!

Sviťme, sestry! Námi krok je jist a známý. Cestu kdo vyvolí

námi jít v zápoly, přemůže vzdory. Zjasněme zory! Sviťme, sestry!

Chýlí krok se námi k cíli. Věneček ze věků skýtá tu člověku

panenská Sláva. Den z růží vstává!