I.

Bylo nebylo, tam z kysti obrovských lip z prastara nízký grunt se bělal v listí smaragdovém za jara,

s révou na zdech, se zahrádkou v květů sterých pestrotě, se špalkových oulů řádkou u srstkové oplotě,

šerý žudr do čtyrhranu k návsi trčel hostinně, okny hledě v dvojí stranu, grunt to krále z Chropíně.

Dochem střechy nízce sčíslým mech stře prouhy žlutých desk k okénkům jak očkům syslím, na kalenci hromotřesk

tučným stvolem proti hromu záštitou je domu tomu. V žudru vchod jak podkůvka, tu tam drobná malůvka,

nad okny se pestří kvítky modře, žlutě, červeně, jabko, rozmariny snítky, karafiát v plameně,

všemu pravé místo dáno modrou cestou podrovnáno. A kol kolem, kam jsi hled’, otvíral se širý svět

pod kopečkem do daleka. Na obzoru valná řeka svítila se půlkruhy, zeleň měnivá a měkká

v slunci hrála do duhy s květem vesny luk a lích v tepla vlnkách třaslavých. Radost země s lidským blahem

splývala zde v jednotu, za každým je doma prahem láska sladká k životu, není bídy, která pláče,

nikoho hlad nemučí, nikdo nehrá na boháče, nikdo není nejchudší. Země všem dá plod i vzduch,

slunce zlaté zaplaví je v pospolité práce kruh. Přímá všech je řeč i šíje. A zde vládne dobrý král,

sedlák, oráč, rozsévač, na zděděném orá dál, vypínat se, není nač. Miluje jsa milován

touže krví, z které maní, bratr k bratřím a ne pán, náhody byl zhněten dlaní. Selka mladá vládne s ním,

po boku mu hospodaří přes deset už dlouhých zim jako sedmikráska v jaři. Tiché štěstí chodí kolem

pod lipami, dvorem, polem. Voní lípy přesladce, a jest jako v pohádce. Jednoho dne z jasna čista

kde byl, tu byl alchymista, z arabské sem přišel země s karbunkly, jež planou v tmách, se zrny, jež páchnou jemně

v nevídaných tkaninách. Zbraň přinesl divných tvarů, dýky, meče s nápisy, cetky ryté do jantaru,

zlaté kruhy s tyrkysy, vonné masti na vše rány, nápoj lásky neznané, pergamenů žluté blány

zaklínáním popsané. Na rameni, div to nový, pták mu seděl duhový, lidskými ten mluvil slovy

v ucho svému druhovi. Nač se tázal, odpověděl, na vše moudrou radu věděl, a když zapěl píseň svou,

rajskou píseň čarovnou, vše se kolem rozesmálo, každé lidské srdce tálo blahé touhy jihnutím,

slastné touhy planutím. Cizinec se klonil králi, a pták zpíval sladčeji. „Vítej, jenž jsi přišel z dáli,

štěstí buď v tvém kročeji! Co nám neseš ze záhoří? Kdo tě poslal? Poslouchám.“ „Za sedm hor, sedm moří,

kde můj bratr vládne nám, doletla, jak letí ptáci, pověst o tvé končině, o laskavém, dobrém vládci

na klasnaté rovině, o lidu, jenž v tiché práci kolkol žije bez trudu, bez válek a beze sporů

vprostřed rolí svých a dvorů, starostliv jen o hrudu, by ji zoral, zasil, zvláčel a svým potem ke žni zmáčel,

bez přepychu v rovnotě, poslouchaje v každém konu lidství hlasu bez zákonů, jenž je láskou v životě.

Po pradědech v dávném řádu nad tím lidem vzal jsi vládu, klidně jako řeky proud, jenž se v nízkých vrbisk stíně

bez kypění valí líně, i svou loďku vidíš plout. Jen se zvolna pohoupává – plochý život bez vzlétání

zdlouhavé jest umírání, zhyneš, jako hyne tráva, jako klas, jejž posekou. Kuvík na zdi tvého dvora

jen ti drsně zakrákorá na tu cestu dalekou. Hoj, to u nás za horami, za lesy a za řekami

v ruchu stálém, v kypění, ve výboji meče třesknou, hroty pik se v slunci lesknou, muži kovem odění,

vojska širá burácejí v půlměsíce znamení. Nejvyšším, co život dává, trůnu musí býti sláva,

na němž boha zosobnění zjevuje se národu. Bubny když hřmí ryčným taktem, a krev teče kataraktem,

ono žne svou úrodu. A hrad jeho svítí v pýše jako slunce u oblak, a jen bůh je nad ním výše.

Zřídka zří ho lidský zrak, pouze jeho sílu cítí ve zbožnění hlubokém, blažen, dal-li komu býti

osud jeho otrokem. Poklady, co zem jich chová, starců věhlas, mužů čest, panen krása liliová,

všecko plenem jeho jest. Jaký rozdíl: kutit v hlíně, krtku práci přebírat, divit se, jak rostou dýně,

večer s králkou peří drát! V baních chodit s podlejčkami, se sedláky v sbratření pokryt jejich výšivkami

cíl zřít svého dychtění! – Ale snad i v tomto řádu dobrého cos uzřím dost, proto poznat tvoji vládu

jdu a dávám uctivost. Pár těch darů kraje mého přijmi, prosím, s důvěrou; purpur pláště královského

ozař trůn tvůj nádherou, zlaté žezlo, v jehož zdobě kamů vidíš jiskry hrát, koruny skvost k příští době

povýšiž tvůj majestát. Zvlášť však vezmi pro útěchu, když se starost nahrne, zde jež dávám tobě v spěchu

zrcadélko stříbrné. V hladkém jeho plochy lesku, až bol zkruší tebe zlý, nalezneš lék proti stesku

srdcem naráz omladlý.“ Mluvil tak muž z cizí země, hořely mu zraky temně, a pták zpíval sladčeji

a pták zpíval toužněji. Král pak dobrý sotva chápal, jak mu do duše jed skrápal, pokyvoval, rozuměl

a pak mírně toto děl: „Milá brachu, přijde na to, co je štěstím pro krále! Zda-li statky, perly, zlato,

vojny, půtky zoufalé, či mír páně, klidné zrání, láska všech a láska všem, otecké jen dohlédání,

lampa ve tmě se světlem. Král je první lidu sluha, skrze lid jen král je král, lid je jeho duše druhá.

Pro lid třeba, aby zrál prvý klas, a zem své dary napřed lidu musí dát. Silný, zdravý lid a jarý,

toť královský majestát. Však lid s králem rozdělí se, nesedne sám ke své míse, a prsť, kterou s písní zrýval

svobodně, ne jako rob, úrodna je dvojnásob. Dávný zvyk tak u nás býval, sotva bude jinačí.

Z pýchy roste bodláčí. Však přec dáme na úvahy slova tvá, z nichž nový svět, plný záře, junných met

kyne nám přes naše prahy. Chcem’ se učit navzájem, já tvé a ty moje. Skromně v pohostinnost svou tě zvem’.

Kde je host, tam bůh buď v domě.“