V tmě nocí bezesných, jež na mne číhají
jak neúprosní lichváři,
vždy světla příšerná zřím kroužit potají,
a ta mne volají a ta mi kývají
a plazí se mi po tváři.
Kruh s kruhem blíž a blíže slní zornici,
jdou, okem v lebku vnikají
a lebkou v jiskry rozsypou se sršící,
a jiskry tančící a barvy měnící
s kruhy se rvou a splítají.
Znáte ta světla? Jsou jak u cest signály,
kde zeje propast na kraji.
Já s nimi pohrávám, když temnem zaplály,
jak by mne lákaly, jak by mne volaly
tak potají, tak potají...
A mám jich plný zrak a hledím v strnutí
v hru jejich divou, bezhlasnou,
tu ruky předrahé ucítím dotknutí,
a kruhy v planutí a jiskry v trysknutí
v té ruce rázem uhasnou.