Černý prapor vlaje z radnice
nade všecky slavobrány,
ztišené jsou chvilku ulice,
než zas budou rozehrány.
Smutek národa, och, nevěren
a jak píď jen bývá krátký,
tu nebylo ani luceren,
zvlhly sotva dva, tři šátky.
Hrobní kámen leží zapadlý,
pod ním gladiator starý,
vítězovy věnec povadlý
v smutné rozpadá se cáry.
Palcem dolů Caesar v aréně
tenkrát ani nepokynul,
v ústraní jsa bodnut ztajeně
gladiator náhle zhynul.
Vidím oči jeho zděšené
krajem bloudit kuposledu,
vidím pěsti jeho sevřené
proti žíravému jedu.
Marno. Národ bude ploditi
i dál velké duše v ctnosti,
a jim v sled se budou ploužiti
větší duše v bídáckosti.
Otřese-li někým v nitra hloub
ta smrt jako na výstrahu? –
Triumfálný všude stojí sloup,
jásat slyším celou Prahu.*)
Smutek rozvanul se po kraji,
pohřební už zhasly svíce –
hvězdy s výše husto padají
čestný hrob ten míjejíce. – –