Krátkou paměť má lidstvo,
sotva pár let ji chová,
a tak třeba je časem
lámat okovy znova.
Umrou mstitelé časem,
i kdo trpěli, minou –
lidstvo pouta zas hryze
sudby otrocké vinou.
Moci přítomnost zvěčnit
v její hrůze a strázni,
stál by člověk vždy před ní
v tiché, pokorné bázni.
A že nelze, je reků
třeba největších pro ni,
chvíli přítomnou chytit
pevně na divém koni.
Možnost, nemožnost zvážit
v definitivní příští,
výhru i prohru změřit
na svém krvavém hřišti.
Vysvobození v srdci
tvém je, uvnitř, tam v tobě,
ne kde burácí vichor
v lidstvem rozlité zlobě.
Nevěř v nikoho mimo.
Mníš-li, za pár let pustý
svět že spor svůj dá řešit
dělovými zas ústy:
prohrál’s na věky věků,
zhyň dnes, nebo zhyň zítra,
bez rodu budeš, proklat,
ve tmě, bez bílého jitra.