František Serafínský Procházka
Letí časy jako voda, jitro pryč, je poledne. Ať si letí, jaká škoda, když jsou tolik nezbedné.
Cožpak proti tomu zmohou v letící své závrati, kdo z nich sobě prací mnohou nesmrtelnost uchvátí?!
Za ta léta všecko vzíti: smích i pláč a boj i klid, trny dneška, zítřka kvítí – není-li to krásně žít?
Pohár zvedat i jej tříštit, s životem se horce rvát, vidět krev svou vlastní prýštit, ale pevně jak strom stát.
Vše to, bratře, žils tak hezky padesát let a jsi mlád, smích svůj tkal jsi v „Humoresky“, „Pod čárou“ hněv nechals plát.
„Za dědictvím“ též byls v honu, na „Tři cesty“ jsi se dal, na „Návštěvy“ v dobu onu Atlantik jsi přeplaval.
„Všední zjevy“ zřels a zažil, jak je dala potrefa, vypátrati jsi se snažil „Tajemství strýce Josefa“.
Pak „Jan Přibyl“ tvrdohlavý zajal Tě jak zázrakem, ale hned zas pil jsi k zdraví s „Kancelistou Novákem“.
Co dal den, co duši hřálo, chytils ze všech obzorů, co v ní v mírný úsměv tálo, navleks „Na nit humoru“.
A když našels „Boha v lidu“, naslouchals v zlé předtuše, setkaná Ti bez poklidu ryla „Vrásky do duše“.
Jakkoli však bral jsi žití, nálady a zátiší, v trní Tvém i ve Tvém kvítí stál vždy kdosi nejvyšší,
a ten Tobě dosud žije, ten Ti bude svítit dál: je to zářná poesie a její brat ideál.
Tím jsi dobyl zem svou zdejší, kde jsou dobří, ti jsou Tví, to je, bratře, nejkrásnější, nejskvělejší vítězství.
Lásku dobrých bereš k svátku, žes jí, dobrý, dával též, s tím let ještě hodnou řádku v šťastném zdraví dobudeš.
Cookies on Poetry Cove