ELEGIE O ZVONECH

V krajkovém oblaku měsíc plál a v mořskou dál závojů věsil tkáně. Větérek spal a nezavál

z ulehlé v píscích pláně. Prostor vše nehmotný, mlžný prach tkví na vodách, jím tiše pluje Snění – –

Kapitán blah půl plachet stáh v tom světlém prozáření. Veletův ostrov se vyhoup již – jen, plavče, blíž! –

prožlutlý jak lví hříva, a maják výš přes vodní říš s něho se rdivě dívá. A tu se v obzoru přede mnou

tak najednou jak pohádkové kvítí z dna pozvednou a vzhůru pnou věže a zlatě svítí.

Brány a ochozy, k sloupu sloup z hlubin stoup, přede mnou město leží, a jako vryt v mořskou dlí hloub

řad lodí u pobřeží. A zvonů dunění s věží těch sto budí ech, a nebyl ples, čím zněla,

než jakby v spěch vytrysklý dech, s nímž duše letí z těla. Slovanské zvony, kdo lil váš kov a věsil v krov,

že z dálky zvuk váš znáti? Zníte jen v rov, a z vašich slov se písni nechce smáti. Slovanské zvony, vy tu i tam

jste žal jen sám, vy rozhoupané v mlze! Viklá se trám na věžích vám, čep zalívaly slze.

Přes hory, přes doly, slyš, toť on, mé vlasti zvon! Na pyšném chrámě bije, vln divých shon a ryk a ston

břeh věže rve a ryje. Hlas jeho doléhá, z dáli zvěst tak smutna jest a nad vlnami kvílí, – –

přestalo kvést již kvítí hvězd, a zašel měsíc bílý. Město se propadá, z jeho bran, jež dokořán

se rozevřely prudce, v dunící van zvonových hran v pěst sevřené ční ruce.