Na paláce po staletí stlumena
prastará spí pod gotikou ozvěna,
ledasco se od ní doví,
každému však neodpoví.
Křikneš-li smíchem, v odvet dá kvil,
ptáš-li se pláčem, chechtá se ze všech sil.
Když jsem já se ozvěny té jednou ptal,
hlas její cos královského diktoval.
Na dlaždicích čeští páni
klečeli v tom pyšném diktování.
Klečeli nice jak v kostele,
echo čte dlouhé, krvavé ortele.
Klečí, klečí čeští páni v pokoře,
halapartny řinčí zvenčí na dvoře,
s birýtků se třesou péra,
vane holdu nová atmosféra,
a milí páni se činili,
koleny důlky do dlaždic vtlačili.
Ozvěna se zakuckala v žvatlání,
slyším její utlumené chechtání,
potom ještě vydechla si –
Ticho, jako když se svíce zhasí.
Na dlažbě v sále, není to klam,
od kolen důlky ještě jsou pořád tam.