Šum konejšivý, šťastlivý
z pod mostních vane slují,
jako když lesní lučina
rožcovým kvítkem zbují,
tak na hladině hvězdy vytryskují.
Blíž kříže s písmem hebrejským,
kam stíny nejhoušť padly,
stín tmavší, zapomenutý
se opřel o zábradlí,
květ lidský trpící a časně zvadlý.
Představ si: kopretinu máš,
plát bílý utržený
tak snadně padá níž a níž
a lehce podél stěny
jak onen stín do ohvězděné pěny.
Je stále tady podzimí.
Mrazně se hvězdy lesknou
a přitažlivě přece tak
v noc osiřele tesknou,
a vlny o pilíř vždy plaše tlesknou.
Pomni: Cos víc je osudem
než neštěstí a bída.
Jen Kristus hořce rozpiatý
tajemství chvil těch zvídá,
před trůnem otcovým z nich počet vydá.