Sluníčko ještě dospává,
kraj mlha halí sychravá,
slyš, hutě hučí v dáli,
les komínů ční nad poli,
černými přes ně chocholy
kouř k obloze se válí.
Je jitro práce, a již jdou
vojáci její cestou svou,
kočárek matka tlačí.
Kdo děcko ono zkolíbá,
kdo líčka jemu zulíbá,
až probudí se v pláči?
Máť bude k strojům hleděti
víc nežli k svému dítěti,
a otec pod zem sjede;
kočárek bude v koutku stát,
a táta bude vzpomínat
na svoje děcko bledé.
Snad poplašný pak zazní zvon,
a z hloubi dechne smrti ston,
zda často dost tak není?
Jaké to bude v chvíli té,
poupátko sotva rozvité,
tvé hrozné probuzení?
Co třeba bude polibků
v tvou odstrčenou kolíbku,
mé dítě, bys se smálo!
Co lásky velké, hřejivé
v tvé příští žití truchlivé,
když pořád jí tak málo!