Nic nerdi se, že stihl jsem tě
od konce knihu tvoji číst.
Byl nudný počátek, smím tušit –
proč na poslední saháš list.
Rek mladý, krásný, sympatický
tvou ihned zajal zvědavost,
pak jeho milé láska vřelá
a zkoušená ta její ctnost.
Než zápasy a trýzně obou
i sudby různé oběti
tě zajímati zcela počnou,
jich konec hledíš zvěděti.
Pak spokojena šťastným smírem
tou dlouhou cestou k němu jdeš
a v kapitole nejsmutnější
si šťastný konec vzpomeneš.
Však nevzpomeneš sobě, drahá,
že tebe též si zvolil kdos,
bys do románu živobytí
svůj neznámý si nesla los.
Zda autor bude shovívavý,
jak s rekyní svou naloží
a mezi samé vonné růže
zda cestu její položí?
Zda bez effektů volným tokem
řad sváže šťastných kapitol
a z terminů svých vyloučí-li,
co zve se zoufalství a bol?
Toť otázek je příliš mnoho,
a odpověď jich daleka,
neb list, jejž bys tu obrátila,
má milá, na tě nečeká.
Však jista buď, že slovo jedno
vždy v knize té se nalezne,
neb což ten autor dokázal by
bez lásky slova vítězné?
To jedno už, zda v oné chvíli
se prst mu s péra v konci smekne,
neb v dosaženém zrovna cíli
smrť suše „konfiskabl“ řekne.