V slunečném jitře na vlhké větvici
dva ptáky jsem slyšel takto mluvící:
„Již k svatebnímu loži nevěsta čistá
se mladá země s nebesy chystá
ve květů hávu zeleném, modrém, rudém. –
Čím my v té slávě budem’?
Zda flétnami, zvonky s jásavými hlásky,
jež znají zpaměti píseň lásky, –
vše chceme dát, co v hrdélku máme chudém.
Čím my v té slávě budem’?
Zda vějířem hebkým, jenž jim svane k čelu
chlad vítaný, až se od pocelů
jim zardí jak červánek plachým, horkým studem. –
Čím my v té slávě budem’? –“
„„Ni flétnami, zvonky s jásavými hlásky,
ni vějířem v zážeh svaté lásky –
však pohlédnem sobě v rozjiskřené zraky,
ty mámou, já tátou budeme taky.““