Zapadla nám za obzor
poslední píď zemí,
rozkypěný moře vzdor
sám už pánem je mi.
Odpočinout nemá kdy,
u kormidla skřípá,
zelené své smaragdy
vůkol rozesýpá.
Ale hloub tam v zášeří,
loď kde nádním smýká,
dravé oko ještěří
chtivě na mne mžiká.
Zelenými plameny
ve vlnách se zžíhá,
zelenými rameny
kýl se v skoku zdvíhá.
Úzkost strašná vťala dráp
v srdce mi té chvíle,
člověk nekonečně sláb
stál vstříc hmoty síle.
A tu v dáli pojednou
pěšinka, hle, přímá
žitem, kam až dohlednou,
před očima mýma.
Zvonky modře kývavé,
pampeliška v strouze –
po nich v prázdno mlhavé
vykřikl jsem v touze.