Poslouchám vás, poslouchám,
jakby lity z téže spěži
ze svých věží
tlumeně když hlaholíte.
Nejásáte, netruchlíte,
bim bam, bim bam.
Vichry letí přes pláň, dol,
chopily by vaše hřmění
v okamžení,
nesly v dálky, rozjásaly
srdce a je zažehaly
kol kol, kol kol.
Který ladič zladil vás
monotonně bez proměny,
bez ozvěny?
Či to my jsme, revolt děti,
přestali vám rozuměti
v ten čas, v ten čas!
Proletáři táhnou již,
trůny, chrámy za ideí
pokácejí,
mrtvá srdce v mrtvém kovu
spát budete v ssutin rovu
vždy tíš, vždy tíš.
A přec tolik zraků k vám
kdysi zřelo, vaším kyvem
jako divem
tolik srdcí s vámi hřmělo,
tolik duší s vámi znělo
bim bam, bim bam!
A přec v tolik velkých chvil
hlahol váš nám průvod zpíval,
s námi splýval,
v poplach kov kdy rozhoupaný
proti horám na vše strany
tu zněl a bil.
Římskou poutí napořád
od nás v dálkách prodléváte,
zvony svaté.
Netruchlíte, nejásáte,
v nitrech tmu a spánek máte
a stín a chlad.
Rozdechnout vás v souzvuk k nám,
české zvony, milované,
zaprodané,
vaše chladné kovy vznítit
do souhlasu s námi cítit,
to tam, to tam...