Když Pánbůh na začátku
z ničeho stvořil svět,
už tenkráte země česká
v něm byla rajský květ.
A hned z tří ďáblů lačných
ji každý chtěl by rád,
i počali o ni v kostky
si na pařezu hrát.
A že se utkal trojlist
největších šibalů,
jen vzájemně šidili se,
a hra šla pomalu.
Až posléz popadli se,
kdo s koho, hryz a škráb,
sta tisíce let se rvali,
a nikdo neosláb.
Tak zbyla Pánu Bohu
ta sladká česká zem,
květ nejkrasší jeho díla,
královský diadem.
A chceš-li, můžeš slyšet,
jak chví to vrchem hrud:
to pekelníci dál marně
tam rvou se doposud.