ČERTOVINA.

Rok na skříni stál po mém boku, kde vycpán straší starý výr, a verše mé měl stále v oku, jak perně rostly na papír.

Něm s úšklebkem v ně shora zíral a s vidlicemi zvedl páž, an krátký řetěz plec mu svíral, jejž levicí tisk Mikuláš.

Byl malinký jen jako myška, však jazyk dlouhý plál mu z úst, a přepokorně hrdopyška svůj dlouholetý snášel půst.

Od hlavy k patě hustý vlásek, jak tuší když ho nalíčí – tak dumal, dumal malý ďásek navlečen v rouno kočičí.

Když moucha usedla mu k nosu, ni brvou nehnul – jaký trud! – a nebýt mých dvou rváčů kosů, tam stál by ještě doposud.

Ó, sběři divá, kýž tě vrána, drnkal jsem právě na lyru – šust nad hlavou mi, třeskla rána, a v cáry ornát z papíru,

trup bezhlavý je biskup svatý, vše – mitra, štola, rocheta i černý ďásek chundelatý se po pokoji rozletá.

Blysk jeho jazyk před mým zrakem, ďas od řetězu sebou smyk a v kotrmelci všelijakém hup ke mně vzhůru na stolík.

A roste, roste, stále v dýlce – už nijak hračka pro děti – a čahouna zřím v téže chvilce tu na svém stole seděti.

Až po zem nohy bez kopýtka, s přezkami na nich střevíce, v hedvábu vězí štíhlá lýtka se po švihácku křížíce.

Dle módy anglické či které se na něm pestří rudý frak, až ke kolenům spodky šeré a v ruce bílý chapeau claque.

Tvář jako jiná tvář je lidská, buď barona neb sklepníka, jen trochu málo mefistická, a levé oko přimyká

kulaté sklíčko v želví kosti, vlas prořidlý a promletý, vous žádný, jenom skráně hostí dvě elegantní kotlety.

Ďas moderní, toť pravda jistá, jenž ví, jak s duchem času vpřed, tak v poušti nepokoušel Krista a jinak by dnes málo sved!

„Bon jour, monsieur...“ I kýho ďasa, jste v Čechách, pane, jaký tón! Ďas mrkne, rukáv povykasá: „Alors, j’vous demande pardon...“

A lámal to až běda sluchu, než se mi řádně představil. Smál jsem se z jeho rozpak v duchu – co však je dělat, ďas tu byl!

Tu zadrh trochu do němčiny, tu z hrdla jemu vyklouz Švéd, tu zachytil se angličtiny, tu po rusku zas slovko sved.

I v maďarštině spásu hledal, i čínského cos, tuším, kvik, ba ptal se i, zda bych se nedal s ním na světový volapük.

Až konečně, kdy stěží chápat jsem zdál se zvuků směsici, měl v okamihu šťastný nápad a žádal českou mluvnici.

Vše snáším mu, nač vzpomenu si, se těše brzké rozprávce: tu skladby, slovníky a brusy i poklésků všech oprávce,

pak prosu pěknou na velínu, nu, ať se, já řku, poměje, a z knihovny své lovím stínu arcimistrovské eseje.

Zvlášť ilustrace v knížkách nové jsem snesl mu, jež na rváč jdou, neb čtenáři i poetové dnes bez nich pranic nesvedou.

Též velký žurnál politický jsem nahmát v kapes útrobách i verše své, jichž dost mám vždycky, jsem skromně v onu sbírku vtáh.

Co s tím? Vždyť namáháš se planě, to prostudovat – tvoje smrť... Však ďábel napřáh obě dlaně a chumlí v nich vše na padrť.

List za listem se ruče ztrácí – já hledím všecek ztrnulý – dřív neustal v té divné práci, až zhnětl malou piluli.

Tak zvíci byla asi hrachu. Co dál – váš vtip si dopoví; nu, zhltil on ji beze strachu jak sladký bonbon cukrový.

Než běda, v téže chvíli bědné jak cyankálim napojen ďas koulí okem, chroptí, bledne a na břiše se tiskne jen.

Křeč smrtelná mu tělem zmítá – již dříku vesta nestačí, čert sípaje v mé jizbě lítá, až v kout se posléz přitlačí,

a odtud roste, bobní stále, již pokojík můj plní v půl – již skříň se kácí – dme se dále, již povalen můj psací stůl,

již v pokoji ho do tří čtvrtí... Sůl nesu hořkou na míse, tak padnout mi tu divnou smrtí, ty obsílky, ty komise!...

Sůl s mísou – vše mi zhltil z ruky, a ještě není dost těch hrůz, jsem jist, že pozřel by z té muky jak Bumbrlík i sena vůz.

On bubří stále, v údech, v pase, tvář jeho síto plající: tak rostou v dnešním tvrdém čase jen pekaři a řezníci.

Mám koňak dobrý, osvědčený, co láhev stojí zlatek pět, snad pomůže si zubožený a zmodralý v té nouzi šet.

A láhev, zátka – všechno v pekle, však nepominul ďáblův hryz. Žel, nemám víc té stvůře vzteklé ni lahví, zátek ani mis. –

Tu skvostný nápad šleh mi hlavou, a v kupu knih jsem znovu sáh, dvé knížek tučných s vazbou tmavou jsem bez receptu povytáh,

to „Zdravovědu“ – líto mi jí – i „Domácího lékaře“ již nesu na tu bakterii, jež v těle ďábla hrozně vře.

Vše zhltil opět bez ostychu – čas nejvyšší – toť jistá věc: tak sezobne si zrána v tichu váš kanárek svůj semenec.

A jedva mžiknu, vědí bozi, tak balon dme se, nežli prask, a ďábel po té šťastné dosi, jak dříve byl, tak opět splask.

„Merci, je suis... ach, odpuštění“ tak, věřte, zvolal po česku, a jeho díků konce není a jeho chval i potlesku.

Jen občas sobě mezi zuby můj čertík sáhne dojatý a vždycky vyndá na to z huby kus černi, tvrdý, placatý.

A musím říc, to dlouho bylo, než s posledním se domořil (snad bylo toho asi kilo...) a nato klidně hovořil:

„Všem řečem světa, co jich koli, tak učil jsem se, věřte mi, však z téhle vaší břich mě bolí, a div, že živ jsem na zemi.

Och, nechci pátrat po příčině, to nechám vaší kritice, v čí hrozné, hrozitánské vině div nesklála mne mrtvice.

Vím, povinnost že nastává mi teď představit se, pane, vám, neb vaše verše jsou mi známy, bych usnul, vždy je čítávám.

Jsem doktor Fuk – jsem doktor práva a před nedávném promován. Nám nedala spát světská sláva, a v pekle nový zákon dán:

Je třeba lidem imponovat, jen to dá peklu ovoce. Budou se řády udělovat a chytrým čertům promoce.

V té důstojnosti kdysi vlídně z bran byl jsem na svět vypraven, a do milé já přímo Vídně jsem zamířil hned prvý den.

Tam odtud totiž nejčastěji den, každý ba i každou noc v přerůzných křiků pustém reji byl čert voláván na pomoc.

Tak jednoho dne lově lelky se octnu v síni nádherné. Byl meeting snad tam právě velký, než v jaké bouři příšerné!

Co živ já v pekle mezi kotly té vřavy zlé jsem nezaslech; tam jedni řvali, druzí krotli, a to prý byli páni z Čech.

Pěsť vzhůru, dolů, brní dlaně, jsou jako meče jazyky, a jiní tam na druhé straně zas klidně křoupou preclíky.

Zrak jiskří se, zřím krutou válku, nu sláva, chci již volati, vždyť peklo má tu filiálku a groše na ni neplatí.

Však zatím ztichlo všechno zvolna, tam úsměv bleskne, poklona se vyměňuje obapolná a rytířská tak dokona.

Jdou, všichni družně pokyvují, ten červený, ten trochu bled a u dveří se zastavují a do země až hrbí hřbet,

když pán jde mimo s límcem zlatým a s čelem pyšně povypiatým a s blýskavými knoflíky. Hle, za ním cupká z oné mely

tak trochu ještě ochraptělý právě ten křikloun veliký. Už beránkové z lvů se stali, už v rozporu se nevraždí,

když archy v kapsy nastrkali neb stiskli pevně pod paždí... To něco pro mne, myslím sobě, a nevidný se kradu dál,

neb jeden z nich by v pravé době mi za pekelnou kořist stál. Jdu za ním v patách, kam jen kročí, a chodeb projdem směsicí;

mám všudy ucho, všudy oči, až stanem v šumné ulici. Tam před portálem vozy stojí a portýr v dlouhém kožiše,

hůl samo stříbro v ruce svojí a hroznou přezku na břiše. Hned číslo jakés křikl v davy – vůz zadrkotá, zastaví,

a v jeho vnitřek za skly tmavý i s mužem vklouznu zvědavý. Tam pěkně měkko, vše se houpá, tam kapsa též je na boku,

co on si klidně jabko loupá, já v jejím zmizím hluboku! A jedem – za tu krátkou chvíli jsme asi dvakrát stanuli,

ponejprv velký balík bílý nám do kočáru všinuli, a po druhé to etui bylo, plyš vystýlal je šedivý,

dvé náušnic v svém nitře krylo a v každé brillant jiskřivý... Muž hodný to, má ženu doma, ji dárky těmi podělí,

až s palčivýma ona rtoma ho přijme svými pocely. Má hocha též – vždyť z kapsy čouhá mu chundelatý ďásek, ej,

červený jazyk, brada dlouhá, můj učiněný kontrfej. Což kdybych takhle v jeho nitře se k další pouti ukryl chytře,

toť výtečná by byla skrýš... A šup – v té kůžce vězím již. Jsem v bezpečí – a jedem dále, týž ruch kolkolem, šum a chvat

jak v masopustním karnevale – až u zavřených stanem vrat. Muž skočí dolů, stiskne kliku a v krátkém nato okamžiku

již rudý rtíček celuje, jenž miminkem ho jmenuje. Já poulím oči... mrkám... tuším... a nepovím vám, co jsem zřel –

vždyť briliantek jiným uším by opravdu byl neslušel... Zdřím jsem si také v budoárku, co dělat též v tom tet a tet?

A vzbudím se až v kupě dárků v jakési torbě upiaté. Tam láhve vína pravé marky, tam šunku cítím, rohlíky,

tam v koutku makám čerstvé párky v dva zabalené deníky. Kam pojede můj člověk asi? Nu uvidíme za chvilku –

a již mne s torbou v kočár tasí... Žij blaze, sladký andílku! Hvizd lokomotiv v sluch mi vráží, ryk páry, skřípot třaslavý –

jsme jistě v kupé na nádraží, můj muž – pan Ráček z Moravy. Jí veze mne z té milé Vídně – ó, chvěju se však ještě dnes,

neb málem bych byl zhynul bídně, a čerta Ráček nedovez! V té torbě na dně, vězte, pane, vez růženečky dotýkané,

brrr, po zádech mi běží mráz, kdo moh to vědět, prosím vás! V ně zaplet jsem se, jaká muka! Ve mžiku jsem všecek zkřeh,

a ztuhla plec mi, ztuhla ruka, i v hrdle zastavil se dech. Teď v dětské hračce vězím jatý jak ďásek drobný, chundelatý,

jejž před vánoci na trh váš vodívá svatý Mikuláš. Též paměť ztrácím, všecky smysly, tu diplom můj nic neplatí,

a marně hledám ještě v mysli, jak z bědy té se vybrati. Tu náhle ruka v torbu sáhne a velkou láhev vyloví.

Dík tomu hrdlu, které prahne a v doušku hledá pohovy. Ta láhev slavná zvenčí na dně vám značné měla vydutí,

v té duti jsem se skrčil snadně v smrtelném údů zkřehnutí, a láhev prázdna na to záhy jak puma z okna letěla,

a v jejích střepech podle dráhy tam hračka se mnou ležela... Jak odtud jsem se octl tady, v tom věru, pane, nevím rady,

snad vypátrá to zvědavě – věc v dnešním čase zcela jista – kýs vtipný český folklorista o příští vaší výstavě,

kde mikulášští čerti vždycky i s vídeňskými v družině zvlášť vystaveni specificky v ohromné budou vitríně.

Teď vašim kosům blahořečím, že pouta má zde strhali a v spolku vašem k věcem větším že ožíti mne nechali,

i každému z těch vašich přátel, jenž odbyl vás tak zlehýnka, ať byl to buď váš nakladatel, neb nedůtklivá slečinka.

Již nepustím vás, pane, z drápů, žeň vám i sobě slibuji, nebť úlohu svou nyní chápu a cele se jí věnuji.

Můj zevnějšek vám za vše ručí, neb z nehody i ďas se učí. Hle, poctivá je moje tvář, a k čertu-li vás pošle v mžiku

váš nakladatel bez troníku, já zaplatím vám honorář...“ Co dělat!? Vzdych jsem po té řeči, jež parlamentem čpěla dost,

a vida vlastní nebezpečí jsem ruku stisk, již dal mi host. Líp, myslím sobě, toho času je táhnout s ďasem nežli k ďasu.