BŘEZEN

Zas podupávaly na dlažbě erární střevíce, nad nimi modré nohavice, sukna šedivá a v suknech hoši z dalekých vesnic. Tak v řádcích stáli apatičtí ke všemu kolem,

mašinky natažené zvedat ruce i nohy, a kol nich burácel spontanní život. Zas podkovy cvakotem hrdým a úsečným se ozvaly náhle, koníci dobře krmení

hop, hop, a chasa na nich malovaná. Plech svítil z přílbiček, ocílky v rukou. Aj, vítáme vás, staré známé své tradice, jíž vy se nezpronevěříte a my rovněž!

Sta let se známe již a zvykli jsme si, hledali bychom vás, kdybyste zapomněli. Tu jsme, zpíváme k březnové obloze, jak šíř je ulice, zpěv vzácný, slýchaný zřídka.

To jenom v březnu bývá, kdy běží míza, kdy stará vrba počíná rudnout, kdy jarní van života najednou cítit, až sem se zachvěje a na ní národ.

Co přišli jste vidět? Zda planoucí zraky světelnými jiskrami procitlých bystřin, zda ruce spojené v jednotný řetěz, zda srdce tisíců, již nechtí křivdě?

Zda duše plemene, jež k cítění spolnému vzňaly se bratrstvím v náraze dějů? Hahoj, přátelé! Dívejte se! Však vynalézá se tisíce pěšinek,

však zvoní se tisíci jidášskými měšci, ten sluje modernost, ten věda, onen pósa, než ani jeden láska, – by dušičky ony šly na kázání proroků,

samokleštěnců národních a jich akolytů a přijímaly při černé mši chléb vlažnosti a pily z jedovaté číše, by umřely dvakrát: i národu, i lidstvu.

Už nezní z kateder slova zápalu, jež vzkřikl Hus, Almae Matris rector, s čelem vzpřímeným, hrdým a čistým do davů vzpupných. Echa jejich zhasla.

Tam shrblá záda, prosby úzkosti, oči ulekané, neb mrzký pošklebek cynismu vidí mládež a rozdělená buď vadne neb opičácky jde zaujat stejný pošklebku posun.

A nastaveno tisíce žebříčků, vyšších i nižších, na každém hodnost, Evino jabko, pod každým Pravda, chudinka nahá, i Právo, děcko otrhané, almužnu prosí.

Hahoj, přátelé, vidíte je? Však co rok břitce z volných dálek zadýchá vichřička přes hory, řeky, to v březnu jarním, měsíci mízy.

A živel ohňů očišťujících náhle vzbuchá, aj, srdce mladá, krvi národa, hřej se! A bídnost i bídu, malost i nízkost, jež míjeli jsme bez povšimnutí,

teď vidíme jasně, násilí mocných i zbloudilých ubohost a couváme od nich. A tu se báti přestáváme, jsouce si bližší, u věrných věrní, a známější vzájem.

A zhyne-li vlasti tisíc synáčků, zde za ně stotisíc nových probouzí březen. Zde stojí pod nebem vysokých oblak, a ruce jich dotýkají se i srdce.

A není přemožení pro jejich lásku a není přemožení té živelné krve, jež tepe a pění se po celé vlasti, jež tepe a pění se po celém rodě.

A když i mdloba podobná smrti všem oči zavře a srdce na chvíli semkne, zas přijde březen, čaroděj z dvanácti bratří, co sedí kolem vatry na vysoké Tatře,

do ohně zhaslého dýchne, plameny šlehnou na život věčný. – –