Po modrých vlnách bratři plují z dáli –
tu satyr utichá,
kdy v srdcích ohně plápolavé vzplály.
Syn k matce pospíchá.
Ni dravý oceán jak lovec v léči
Vás v pouti neděsí,
ni vichor zlý a bouří nebezpečí,
jež letí nebesy.
Žas hruď nám jímá – těžko, těžko chápat
té lásky velikost,
jež přes oceán v dálný, šerý západ
si klene pevný most.
My slábi jsme, my sotva pochopíme
té Vaší touhy žár.
Ne činy – slovy jen tu zápasíme,
to nejradš přes pohár.
Však nadšení, jež chvilku vznese křísíc
vše srdce upiatá,
Vám za to pomník vztyčí za sto tisíc,
dá zápis ze zlata.
A vlast? – Než znova svobodná zem cizí
Vás k srdci přivine,
Vám na cestu dá důvěru svou ryzí,
že ve Vás nezhyne.