Kamenná báseň v květné houšti,
zelený smaragd z prstenu!
Lípa kol nízké větve spouští
stříbrných plné pupenů.
Hymnický pozdrav věčné krásy
vypjatým jásá obloukem,
chrtů pár sivých zříš, jak hrá si
ve skocích travným paloukem.
Akordem harfa v roztoužení
zahradou tiše zazněla,
do strun to sáhla v sladkém snění
pravnučka rodu Jagella.
Tóny se linou šepotavě,
jakoby kohos vábily,
a květy rudé pučí žhavě
do sněné, krásné idylly.
Leč báseň klame. Tak být mělo.
Královno, kde jsi zůstala?
Mrtvé zde leží tvoje tělo,
a harfa darmo čekala.
A věže tvrdé za příkopem
strmě se poblíž zdvihají,
okénka v mřížích, děrou stropem
buřiči v hlubeň klesají.
A jejich kletby, jejich stony
v zahradu drsně zalehnou,
přehlučí, harfo, tvoje tóny,
požáry vůkol vyšlehnou.
Budou se nové děje kouti,
kdy bratr bratra s trůnu rve,
v útulku lásky koncem pouti
šílený král lká hoře své.
Přiletí vichry, bouř vše rváti
započne kolkol příšerná,
ale ty budeš svěží státi,
kamenná básni nádherná!
Stavěla láska tvoji pýchu,
tesala krásu v kameny,
co jinde drtil českou líchu
běs hněvu divě zjitřený.
Och, kdyby láska jenom žila,
jdouc krajem s přízní ve zraku,
ubohá země, kde bys byla,
co by zde bylo zázraků!