Rajského ptáka na své římse mám,
by pěl mi písně, které utěšují,
vyřčeným slovům nový smysl dám
a naděj ve shledání hrobní thuji.
Mých bratří bolest za ně spaluje mne,
svým srdcem radost jejich promítám,
svítání vidím v jejich noci temné
a vteřiny jak věky počítám.
Jsem zvonem na korábě, který čeká,
až udeří jim slavně k vyplutí,
a pro ne, vím, proč duše má se leká
víc nežli smrti – zapomenutí.