Když hvězdy svítily jak jisker roj
a pod nimi zem spala,
vždy kněžnu v srdci pojal nepokoj,
a s lůžka tiše vstala –
(tak častěji se dálo v rok,
a nevěděl nic moudrý Krok) –
a kůň si osedlala.
Byl bílý jako sníh ten koníček,
na čele sivou lysku,
na uzdě zdoba zlatých srdíček
mu zvoní kolem pysku;
potichu vyjel, dal se v klus,
jeť ke Stadicům hezký kus,
kde plnou měl vždy misku!
A znal tu cestu v noci zpaměti,
jak ty znáš tuto zkazku,
z oráče vyrůsti dal knížeti
a kněžně starou lásku,
an vážně vedl cestou tou
řad poslů z Prahy za sebou
za nos jak na provázku.
A moudrost, moudrost kde je, kde je tu?
už slyším volat v křiku.
Nechtěl jsem jistě ohřát klevetu,
leč říci k její vzniku,
že ne vždy zle to dopadne,
když někdy v době nesnadné
kůň dělá politiku.