Brunátně bronzové listí
na bucích v slunci se rdí,
a hrozen krev svoji čistí
do zlata na bílé zdi.
Žloutkové krajkoví s břízy
na zšedlé pasece vlá,
a vítr umetá, sklízí,
co pustí větévka mdlá.
Průhledné obzory kynou,
a hory bližší v nich jsou,
oblaka ticho se šinou
a letní nádheru lhou.
V přeludu barev a svitů,
jež kypí z bučin a luk,
schází však k vlavému žitu
drozdův a skřivaní zvuk.
V tom tichu rolí a plání
a v tichu oblak i cest
cos ptačím jásotům brání,
a nesmí petrklíč zkvést.
Neb slyšet zřetelně z dáli,
v šelestný lupenů pád
jak začli tkalcové malí
na bílé rubášky tkát – –