Skip to content
1861–1939

ARKONA

František Serafínský Procházka

Zelená vlna těžce se láme v šedavý obzor splynulá, to se dnes za sny starými dáme k pohádkám smutným z minula.

A nechť si moře ryčivě blýská chocholem pěny k chocholu, pohádku smutnou uvidím zblízka v mytických světel plápolu.

Pod staré lípy vejdu, jež bílé hvězdičky květu rozsvítí, a duše má té intimní chvíle tragiku slavnou pocítí.

Se břehů oněch, kamž moře v rovy pohřbilo slávu střemhlavě, uvidím věže Jaromarovy jak Kollar ve vod záplavě.

A velký bůh, jenž skonal tak bídně, povznese roh svůj ze brodu a bude věštit Slovanstvu vlídně vítěznou, slavnou úrodu. – –

Však hle, již v sever výspa se tmaví cimbuří tvarem dokona, a mladý plavčík kyna k ní praví: Arkona tamhle, Arkona!

Zdravá buď, země, myticky skvělá i velká ve svém zániku! Nadšení křídla dalo mi zcela sentimentálních básníků.

Se sivým rackem o závod k cíli, kde zatím z vody před námi vyhoup se fantom křídově bílý strmými příkře stěnami.

Ztichlého moře zelená láva kolkolem leží bez hnutí, nahoře, dole stará spí sláva, na skále, v moři v ztrnutí.

Křídovou cestou klikatě vzhůru. Pláň holá, bez lip poety přede mnou stře se v mlhovou chmuru, a kraj dlí tichem zakletý.

Vysokou travou ke kolu spiaty dvě krávy stébla žvýkají, vlaštovky břežní stálými chvaty přes drny křivky smýkají.

Drát drnčí s ráhen ve službě říše, na valu směle do šira, hle, černý orel s praporu v pýše nad Baltem peruť prostírá.

A pod ním stojí bez hnutí, němě na stráži voják. K oblaku s ubohé, mrtvé, smutné té země blyští hrot jeho šišáku.

Na čtyři strany do každé dáli obzor se volný otvírá, stráž Baltu zírá, ať vichry pálí a výspu vlna ožírá.

Ať stará rakev rozpadává se a bílé kosti blikají, to není stráž, jež ze strachu vzdá se a hodí puškou potají.

Jak zírá, půjde na čtyři strany, až rána v poplach zavolá, přes hrobní kámen slovanské Rany, přes moře kolem dokola.

Kde že jsou ruce, které ji zdrží, zabijí muže vojáka a vztyčí posléz nad světa strží korouhev lidství v oblaka?– –

Smutek a já jsme sami tu stáli na skále krví hořící, a černý orel nad mořskou dálí vznášel se v letní vichřici.

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
ARKONA · František Serafínský Procházka · Poetry Cove