Jak pochmurní a mdlí a těžcí ptáci
se plouží dni; a jejich černý stín
tak zlověstně se za obzorem ztrácí,
kde nekonečna zeje hltný klín.
A pocit máš, že soumračnými tmami
co chvíli vyšlehne a vzhoří blesk
v noc neútěšnou krvavými plamy,
že zaduní v zmar hromu běsný třesk.
Jdou drtivě teď sudby milionů,
zní kovový krok země po lánech,
jdou výhružně za jásotu i stonů,
zní duší v tisícerých ohlasech.
Když národy zří v naději i děsu
v taj’ budoucna, jež mlčí urputně,
co láska tvá v svém opojeném plesu,
tvá práce, celé žití horečné?
Ó moci, zahodě vše, po své touze
na straně přátel stát’ a bojovat’,
rozhodných dějů skromný sluha pouze
jak žertva výkupná v svět nový vzplát’!...